Peníze a banky – jak ven z průšvihu?
Aleš Tůma, Ekonomika, 15.11.2011
Peníze by prý měl emitovat stát, ne nenažraní bankéři. No, to bychom to dopracovali!
Tento text navazuje na dva nedávné články. V nich jsem vyvracel tvrzení konspiračních teoretiků, že všechny peníze v oběhu dlužíme centrální bance, která je zase vlastněná jakýmisi zlotřilými spiklenci, kteří nás všechny chtějí zotročit stále větším dluhem. Teď zbývá odpovědět na otázku – co je v peněžním systému špatně a jaké jsou alternativy?
Mugabeho monetární Mumuland
Zmíněné články si někteří čtenáři vyložili jako nekritickou obhajobu statu quo. Kterou nebyly. Měly jen poukázat na fakt, že příznivci konspiračních teorií s vaničkou vylévají i dítě.
Autoři filmu Money as Debt by chtěli emisi peněz vyrvat z rukou bank a svěřit ji… chvilka napětí… osvícenému státu. Což je řešení horší než problém, na který reaguje. Centrální banky se snaží alespoň předstírat jakous takous nezávislost, ale jak by to asi dopadlo, kdyby otěže převzalo ministerstvo financí?
Je nasnadě, že kdyby stát měl emitovat „dluhem nezatížené“ peníze „podle potřeb ekonomiky“, emitoval by je především podle potřeb sebe sama a nejbližších kamarádů vládnoucí mafie. Znamenalo by to neomezené utrácení nově natištěných peněz a nakonec hyperinflaci. Tak jako v Miloševičově Jugoslávii, Mugabeho Zimbabwe a bezpočtu dalších případů. Stačí chvilka studia historie, abychom seznali, že návrhy lidových peněžních teoretiků jsou jednoduše potrhlé.
Kde je problém
Ekonomové často tvrdí, že peníze jsou příliš důležité na to, abychom je svěřili volnému trhu. Není to ale naopak, nejsou peníze a bankovní systém příliš důležité na to, aby nebyly svěřeny trhu?
Každá banka ví, že pokud se dostane do problémů, bude zachráněna státem. Tedy přinejmenším to platilo do doby, než se začaly potápět i samy státy. Když k tomu přičteme fakt, že akcionáři jsou často příliš rozptýlení, než aby dohlédli na manažery banky, vzniká ideální prostředí pro různé excesy. Proč si nezariskovat, když můžeme zisky privatizovat a ztráty socializovat?
Andrew Haldane, ředitel pro finanční stabilitu v Bank of England (!), poukazuje na to, že ještě na počátku 19. století byly banky společnosti s ručením neomezeným. Často měly kapitál ve výši padesáti procent závazků, zatímco dnes horko těžko udržují osm procent rizikově vážených aktiv.
Postupem času převládla potřeba „budovat mosty, pokládat koleje a přepadat cizí země“. Směsice zájmů bankéřů za vydatné pomoci státu vedla k tomu, že se postupem času bankovnictví z rozptýleného odvětví s nízkou finanční pákou a vysokou likviditou přeměnilo v pravý opak.
Riziko pro bankéře je omezené, kdežto zisk teoreticky ne. Se zjevnými důsledky. Jenže kdyby všechny vlády zítra v televizi oznámily, že už nikdy žádnou banku nezachrání, mělo by to efekt zhruba srovnatelný s menší jadernou válkou. To nikdo riskovat nebude. Otázka tedy je, jaké změny – a jestli vůbec – budou provedeny.
V citované Bank of England se vyskytl návrh zvýšit kapitál bank na dvacet procent rizikově vážených aktiv ze současných osmi procent (mimochodem, české banky jsou téměř na dvojnásobku). To znamená více zdrojů na krytí ztrát a menší riziko, že banka skončí na krku státu.
Kacíři do akce
Ale vyšším kapitálem diskuze nekončí. Rostou počty ekonomů, kteří kritizují bankovnictví s částečnými rezervami jako takové.
V každé učebnici financí najdete poučku, že úkolem bank je provádět „časovou transformaci“ finančních zdrojů. To znamená, přijímají krátkodobé vklady a z těchto zdrojů poskytují dlouhodobé úvěry. Jenže jakmile z libovolné příčiny vyschne zdroj krátkodobého financování, banka se může ocitnout na pokraji krachu.
Nesoulad mezi časovou strukturou aktiv a pasiv by se dal prohlásit za běžné podnikatelské riziko, které nese každá druhá firma. Problém u takové banky je, když stát předstírá, že vklady v ní jsou stejně bezpečné jako hotovost v trezoru strýčka Skrblíka.
Banka, která by za sebou neměla ochrannou ruku státu a záchranné půjčky centrální banky, by si musela dávat daleko větší pozor. Tady bankéři namítnou: ale omezení „časové transformace“ by znamenalo, že bychom neposkytli žádné dlouhodobé úvěry, žádné hypotéky, nic. Ekonomika by se zastavila.
Kacíř opáčí: a od čeho je tu kapitálový trh?
Úvěrujte, nebo...!
Ponechání peněz trhu je ovšem značně nepopulární myšlenka nejen mezi bankéři. Zlý kapitalismus přece krizi zavinil, musíme ho nějak zregulovat.
Nedávno vyšel v Hospodářských novinách komentář požadující rozdělení velkých bank (což samo o sobě je celkem podnětná myšlenka). Prý by pak peníze přesunuly z virtuální do reálné ekonomiky. Kdo by rozhodoval, které peníze jsou ještě virtuální, které už reálné a komu přesně mají banky poskytovat úvěry a komu ne, to už se autor nenamáhal specifikovat. Asi nějaké osvícené politbyro.
Na stále větší počet podobných požadavků by se měli všichni bankéři ve světě dobře psychicky připravit. Mohou se totiž ocitnout mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně jsou mnohé banky stále podkapitalizované a mají příliš vysokou finanční páku, potřebovaly by tedy omezit objem úvěrů.
Jenže to přinejmenším v krátkodobém horizontu omezí růst HDP. A politici, kteří v krátkodobém horizontu chtějí být zvoleni, si budou chtít připsat zásluhy za nízkou nezaměstnanost a hospodářský růst. Budou tedy tlačit na banky, aby úvěrovaly, a na centrální bankéře, aby ještě víc přitopili pod kotlem. Zkrátka, bude ještě veselo. Ale to už je téma na další článek...
Autor je analytik společnosti Partners
