Penzijní reforma v krizi: dře to, ale jde to
Aleš Tůma, Ekonomika, 18.01.2012
Jít do voleb se slibem nižších důchodů je zaručená politická sebevražda, kterou si každý dvakrát rozmyslí. Až na energickou matku dvou dětí z Rhode Islandu.
Gina Raimondová v roce 2009 pracovala v soukromé investiční firmě, když si v novinách přečetla o hrozícím omezení služeb knihoven a veřejné dopravy v důsledku napjatého státního rozpočtu a rozhodla se kandidovat do veřejné funkce.
Nedala na varování, aby se v kampani o penzích raději nezmiňovala a v roce 2010 byla zvolena do křesla správce státní pokladny. V této funkci navrhla výraznou reformu penzijního systému, pod který spadají státní zaměstnanci.
Levice škrtá!
Penzijní systém Rhode Islandu byl hluboce v minusu – konkrétně sedm miliard dolarů, což na stát s milionem obyvatel není zrovna zanedbatelná částka. Škrtnout se zatím podařilo tři miliardy dolarů: kombinací prodloužení důchodového věku, pozastavení valorizací a úpravy penzijního plánu.
Pikantní je, že Raimondová kandidovala za demokraty a reformu prosadila v demokraty ovládaném parlamentu. Navzdory odporu odborů, tradičních spojenců levice.
„Snižování důchodů státním zaměstnancům není to, co se vám vybaví, když se řekne progresivní demokrat,“ komentovala to. „Ale musíte to udělat, protože když to neuděláte, nebudete moci investovat do budoucnosti,“ dodala.
Nebyla to planá slova, protože poměr aktiv penzijního systému k současné hodnotě závazků byl v roce 2007 (tedy ještě před plným nástupem finanční krize) jen 54 procent, jeden z nejhorších v USA. Za bezpečnou hodnotu se považuje 80 procent. Celkově státům a městům v USA chybí až bilion dolarů a už i do českých luhů a hájů pronikly zprávy o budoucím deficitu federálních programů Medicare a Medicaid. Státní dluh je ve srovnání s těmito závazky jen mediálně viditelnější špičkou ledovce.
Tak jako tak to bude bolet
Co z toho všeho plyne? V první řadě: ať si kdo slibuje co chce, ale nesplatitelné závazky nebudou splaceny. Za druhé, když jde skutečně do tuhého, na šarvátky je pozdě a musí se jednat. A kupodivu existují politici, kteří jsou si toho vědomi. Otázka samozřejmě je, jak reformní snahy dopadnou ve větším státě. Nebo unii...
Jedním z receptů na budoucí závazky je produktivní ekonomika. Zkrátka a jednoduše se stejným nebo menším množstvím pracovní síly vytvářet větší a větší objem zboží a služeb. Nic převratného, produktivita lidské práce roste prakticky neustále. Ale růst produktivity vyžaduje investice. A investice vyžadují ochranu vlastnických práv a rozumné právní prostředí. Což si podle všeho Washington, Brusel i Praha chrlící jeden nesmyslný zákon za druhým, odmítají připustit.
A jsme zpět u nesplatitelných závazků a bolestivých reforem. Bez těch bolestivých reforem možná totiž nebude ani na prášky proti bolesti – jako v Řecku.
