Petr Houdek: Tisíc vzdělaných spotřebitelů je lepší než tři regulátoři

První díl rozhovoru s Petrem Houdkem najdete zde: Když neumíte hospodařit, je vám výhra v loterii na nic

Ne každý dokáže vždycky správně rozumem vyhodnotit situaci, v níž se ocitl. Na našem webu se proto hodí taková otázka: Měl by stát v případě finančních produktů důrazně regulovat trh? Někdo tvrdí, že je přísná státní regulace pro spotřebitele nezbytná, jiní zas namítají, že stát nemůže každého jedince celý život vodit za ručičku a v mnoha případech ho chránit i před vlastní hloupostí. Jak se na to díváte vy?

Jistý typ regulace je zapotřebí. Komplexnost finančních produktů je v dnešní době tak velká, že lidé nemají šanci, aby se v nich dostatečně orientovali. Stát by mohl tlačit na to, aby se smluvní podmínky co nejvíc zjednodušovaly. Smlouva by ale zároveň měla obsahovat všechny potřebné parametry, podle kterých by si klient mohl udělat porovnání celého trhu. Když má člověk pocit, že něco nedokáže objektivně posoudit, tak to často nechá na náhodě či na verzi, kterou má před sebou. To může být u finančních produktů hodně nebezpečné. Je například dokázáno, že lidé stráví při výběru svého penzijního fondu podstatně méně času než při výběru televize. I když to není racionální, tak to tak prostě je.

Na druhou stranu je nebezpečné, aby si lidé mysleli, že když je trh regulovaný, tak se jim nemůže nic stát. Nikdy by to nemělo dojít tak daleko, že lidé ztratí pocit zodpovědnosti za své rozhodnutí, protože existuje nějaká vyšší moc, která je ochrání před podvodníky. Vždy je efektivnější, když trh kontrolují tisíce vzdělaných spotřebitelů než tři zaměstnanci regulátora.

Tvrdíte, že v zemích, kde se na školách vyučuje finanční gramotnost, dokážou lidé mnohem lépe hospodařit se svými penězi. Jak by se v tomto ohledu měli angažovat sami rodiče?

K finanční zodpovědnosti a gramotnosti by děti samozřejmě neměli vést jen ve škole, ale i v rodinách. Dobrým nástrojem je kapesné, díky kterému se dítě může naučit hospodařit. Uvědomí si, že pokud si párkrát něco menšího odepře a dá peníze stranou, tak si časem může ušetřit na nějakou větší věc. A naopak, když za něco utratí hodně peněz, tak se pak musí delší čas omezovat.

Je správné, aby rodiče svým dětem dávali za dobré známky ve škole finanční odměny?

Z dlouhodobého hlediska to není moc produktivní. Navíc se tím dítěti dává špatný signál. Děti by si měly už v útlém věku uvědomit, že ve škole jsou kvůli tomu, aby se něco dozvěděly, naučily, připravily se na život. Pokud budou usilovat o dobré známky jen kvůli momentální finanční motivaci, tak to určitě nebude mít správný efekt.

A co peněžité tresty? Když dítě zlobí, tak dostane menší kapesné.

I peněžité tresty jsou hodně problematické. A to neplatí jen u dětí. Existuje známá izraelská studie, která proběhla ve školkách a dokazuje, že se penězi nesmí nahrazovat norma. Izraelské školky měly velké problémy s tím, že rodiče vyzvedávají své děti pozdě. Vedení školky se proto rozhodlo, že za to bude rodiče finančně penalizovat. Efekt byl ale takový, že počet pozdních vyzvednutí ještě mnohonásobně vzrostl. Předtím měla většina rodičů strach z trapné situace, že bude dítě vyzvedávat pozdě a učitelka kvůli nim bude ve školce zbytečně čekat. Když ale bylo možné za tento prohřešek zaplatit, tak to pro rodiče už nebylo tak nepříjemné. Vlastně si za pokutu kupovali chůvu.

Pojďme k otázce finanční motivace na pracovišti. Když zaměstnavatel zvýší svému zaměstnanci plat, zvýší tím automaticky i jeho pracovní nasazení?

V Evropě to tak většinou je, ve Spojených státech ne. Vědecké studie ukazují, že například ve Francii nebo v Německu se zaměstnanec v takové situaci cítí být svému zaměstnavateli zavázán, takže se v práci začne dlouhodobě více snažit. Zaměstnanci ve Spojených státech sice taky začnou pracovat usilovněji, jejich nasazení ale ve srovnání s Evropou hodně rychle opadne. Zajímavé je také to, že zaměstnanci jsou většinou víc zavázáni za nějaký dárek či benefit než přímo za finanční bonus.

A jak se chová zaměstnanec, který má pocit, že za svou práci není dostatečně finančně ohodnocený?

Záporný efekt je v tomhle případě opravdu enormní. Vztahuje se k tomu jedna zajímavá studie ze Spojených států, v níž zkoumali, jak se pocit nedostatečného ohodnocení projevuje při práci policejních jednotek. Statistiky jasně ukazují, že v obvodech, kde policistům odmítli zvýšit plat, výrazně stoupá počet neobjasněných zločinů. Podobně nepříznivé výsledky můžeme najít i u velkých výrobců pneumatik. V době, kdy svým zaměstnancům redukovali platové podmínky, měly tyto firmy mnohem větší počet závad na pneumatikách. Opravdu tedy platí, že zaměstnanec, který má pocit, že si ho šéf neváží, pracuje mnohem hůř, než když je v práci spokojený. Nejde nutně jen o výši mzdy. Efektivita práce se třeba snižuje i v případě, kdy na pracovišti vznikne vysoce konkurenční prostředí.

Proč?

Pokud mezi sebou musí zaměstnanci soutěžit a jsou hodně motivováni k tomu, aby byli lepší než jejich spolupracovníci, vede to k situacím, že si navzájem začnou škodit a pomlouvat se. Někteří zaměstnanci mohou mít sice lepší výsledky, efektivita celého pracovního týmu se tím většinou výrazně zhorší a pracovní kultura firmy se začne rozpadat. Mnohem lepší je pro vedení firmy situace, když mají zaměstnanci společný cíl, který je nutí vzájemně spolupracovat.

Na přírodovědecké fakultě zkoumáte právě to, proč si lidé navzájem škodí. Kdo je nejčastěji terčem „škodičů“ a proč?

Ukazuje se – nejen u nás v laboratoři, ale i v korporátním světě –, že paradoxně se hodně škodí i těm nejproduktivnějším. Spolupracovníci jim naschvál nepřeposílají důležité maily, nepředávají jim pracovní podklady. Škodí jim i kolegové z vlastního pracovního týmu, kteří tím v podstatě poškozují i vlastní práci. Pokud někdo svými výkony výrazně vyčnívá, tak se vedle něho necítí dobře ani průměrní pracovníci, kteří mají jinak dobré výsledky, a reagují sabotáží.

Často můžeme zaslechnout postesknutí nad tím, že v Česku se úspěch neodpouští. Je tenhle přístup k bohatým a úspěšným lidem opravdu jen českým specifikem, nebo se s tím můžeme setkat napříč všemi národy?

To je velmi těžká otázka. Je pravda, že se v jednotlivých kulturách na úspěšné a bohaté pohlíží trochu jinak. V americké a anglosaské společnosti se k takovým lidem většinou vzhlíží, Slované jsou zase mnohem větší rovnostáři. Rozhodně to ale neznamená, že by u nás byla averze vůči bohatým nějak geneticky zakořeněná. Sociologové to vysvětlují tím, že občané dnes mají pocit, že se většina bohatých Čechů dostala ke svému majetku nezákonně a nemorálně. Bohatství si často spojují s korupčním prostředím. A protože rádi generalizujeme, tak tady tento předsudek bohužel hodně zakořenil. Člověk se navíc neustále snaží utvrzovat ve svých názorech, takže v okolí hledá příklady, které odpovídají jeho představám, a přehlíží to, co do nich naopak nezapadá. Kolem sebe pak má spoustu takzvaných zbohatlíků, kteří dávají své bohatství velmi nevkusně na odiv a tím tento negativní stereotyp ještě víc přiživují.

Co víc ubližuje naší ekonomice, korupce, nebo neefektivita státní úřadů?

Neefektivita a korupce jsou propojené nádoby. Neefektivita vytváří půdu pro korupční prostředí. Čím je státní správa efektivnější, tím je poptávka po korupci nižší. Pro občanskou společnost je závažnějším problémem korupce. Ta totiž vytváří privilegovanou vrstvu, která svých pozic dosáhla bez jakýchkoli zásluh. Zároveň se v takovém prostředí daří extremistickým skupinám, které společnosti nabízejí zdánlivě jednoduchá řešení.

Foto Lukáš Bíba

Petr Houdek

Pracuje jako odborný asistent na Katedře ekonomie FSE Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Působí také na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde v rámci postgraduálního studia evoluční a teoretické biologie zkoumá, za jakých podmínek lidé spolupracují a kdy si naopak škodí. Prošel krátkodobými studijními stážemi na Stanford University, George Mason University ad., byl členem Society for Neuroeconomics. Nyní se výzkumně i pedagogicky věnuje zejména experimentální a psychologické ekonomii, především sféře rozhodování o zdraví, financích či o volbě partnera. Vedle toho pravidelně píše o behaviorální ekonomii v populárním tisku a na svém blogu Pokusy na lidech a společnosti.