Podtatranský tiger
Arsen Lazarevič, Ekonomika, 08.02.2010
Po ekonomických reformách premiéra Dzurindy jsme si zvykli na to, že se Slovensko pravidelně umisťovalo ve světové Top Ten hospodářského růstu. Byl to prostě hit; v posledním čtvrtletí roku 2007 se Slovensko s růstem 14,3 % stalo dokonce celosvětovou jedničkou. Mohl za to nebývale úspěšný rok (a údajně také obchodníci, kteří se před očekávaným zvýšením cen cigaret horečně zásobovali tabákovými výrobky).
V roce 2004 začal na Slovensku platit nový zákon o daních z příjmů. Stanovil rovnou daň na úrovni 19 %. Legislativní úprava měla odbourat nerovnosti způsobené odlišnými sazbami, výjimkami a výjimkami z výjimek. Celý daňový systém se měl zároveň zjednodušit tak, aby poplatníkům ušetřil čas i nervy.
Vstříc nižším daním
Autor slovenské rovné daně Richard Sulík sice s odstupem času lituje, že některé výjimky nakonec přece jen zůstaly ušetřeny, jeho předpoklad, že reforma povede k větší ochotě slovenských firem platit, se ale ukázal jako zcela správný. Po jeho přijetí totiž rozhodně nedošlo k masovému úprku společností do různých daňových rájů, před nímž varovali někteří škarohlídi. Zatímco u nás je dle České kapitálové informační agentury (Čekia) spravováno z daňových rájů 3,5 procenta všech firem, na Slovensku je to pouze 1,5 procenta. Slovenský štát tak zbytečně nepřichází o miliardy, což se bohužel o tom našem tvrdit nedá. Slováci nás však předčí i v jiných ohledech.
V současnosti se celkové daňové zatížení u našich východních sousedů pohybuje pod hranicí 30 % HDP, a je tak jedno z nejnižších v celé Evropě. To dělá ze Slovenska při současném offshoringovém trendu ideální cíl firem, které hledají levnější, zároveň ale právně a bezpečnostně stabilní země, do kterých by přesunuly své provozy. Pro srovnání: Česká republika se v roce 2008 dostala na 36,58 % HDP.
Slovenské tlačení
Ekonomické reformy bylo samozřejmě velmi složité prosadit. Mikuláš Dzurinda proto pro jejich schválení podnikl vše možné i nemožné. A to včetně kroků, které ho pýchou rozhodně dmout nemohou: otevřeně uplácel a přetahoval do své strany přeběhlíky z jiných stran. V současnosti za to platí krutou daň. A když se k tomu přidalo ještě obvinění, že jeho strana zpronevěřila „privatizační“ miliardy, které „prala“ přes různé firmy s nejasnou vlastnickou strukturou v daňových rájích, spadla nad Dzurindou klec. Bývalý slovenský premiér se po zralé úvaze vzdal úlohy lídra SDKU-DS v nadcházejících parlamentních volbách.
Dzurindovy reformy však nenarazily jen na skandály, jež doprovázely jejich přijetí. Stopku jim vystavily především slovenské masy. Radikální osekání sociálních dávek vedlo k rozsáhlým demonstracím, rabovaly se obchody a nepokoje musela tišit armáda. Reformy, které lidem uškodily v krátkodobém hledisku, ale měly pomoci v tom dlouhodobém, vynesly ke korytu Roberta Fica. Populismus tohoto politika vzbuzuje v podnikatelském sektoru značné nejistoty a další zákony z jeho dílny (mezi jinými i šrotovné) mohou být brzdou budoucího ekonomického růstu, který se podařilo Dzurindovi odstartovat.
Politiku Roberta Fica dokonce lze v některých ohledech srovnat s tou, již praktikuje venezuelský prezident Hugo Chávez. Jeden příklad za všechny: během přechodu na euro Fico vytvořil zákon, který zakázal všem obchodníkům zdražovat. Podobně tomu bylo i ve Venezuele, kde se Chávez rozhodl ztrestat všechny, kteří by se rozhodli spekulovat při devalvaci měny a zkusili staré zboží prodat za ceny nové. Naštěstí toto přirovnání nestojí na úplně pevných nohou.
Robert Fico si zároveň nikdy netroufl zasáhnout přímo do Dzurindových ekonomických reforem. Moc dobře si totiž uvědomuje, že z nich jeho stát profituje a ještě dlouho bude. Slovensko tak, pokud se Fico nezblázní nebo nepraskne Gabčíkovo, čekají v budoucnosti další ekonomické úspěchy a je velmi pravděpodobné, že nám bude brzy šlapat na paty. Vděčí za to malému prokvetlému muži s knírkem a vizí.
Foto: Profimedia.cz
