Pomůže kouzlo vúdú?
Aleš Tůma, Ekonomika, 21.10.2008
Vypadá to, že obavy z recese (ať už oprávněné nebo neoprávněné) v USA neustupují. A tak sílí požadavky na další „stimulační balíček“ - vláda by měla poslat každému Američanovi šek se vzkazem: „Buď vlastenec, podporuj ekonomiku, utrácej!“
Většina politiků, novinářů, a bohužel i řada ekonomů totiž věří jakémusi vúdú kultu spotřeby. Podle tohoto kultu je spotřeba "tahounem ekonomiky". Pokud klesá, je to špatně. Noviny začnou plnit titulky o tom, že "ekonomice se nedaří." Je nutné pacienta léčit, podpořit spotřebu a tím i výrobu. Jenže tahle logika nefunguje.
Představme si Robinsona na pustém ostrově. Robinson se před pár dny probudil na pláži a teď se živí sběrem kokosů. Musí pro ně šplhat na vysoké palmy, a to je namáhavé a nebezpečné.
Jednoho dne mu ale spadne kokos na hlavu a on dostane nápad: daleko pohodlnější a rychlejší bude setřásat kokosy z palem za pomoci nějaké dlouhé větve. V ušetřeném čase si bude moci zpestřit jídelníček lovem nebo třeba postavit přístřešek.
Jenže chvíli potrvá, než Robinson takový nástroj na sběr kokosů vyrobí. Proto si musí udělat zásoby, aby po dobu výroby nehladověl. Musí dočasně snížit spotřebu a část nasbíraných kokosů si dávat stranou. Díky tomu bude moci provést svoji investici a nakonec spotřebovávat více kokosů (nebo něčeho jiného).
To samé platí, když Robinson na ostrově objeví pěstitele banánů Pátka. Pokud ze ztroskotané lodi zachránil i příručku keynesiánské hospodářské politiky, bude chtít zvýšit svoji spotřebu a koupit od Pátka více ovoce. Jenže opět bude muset jeden z nich dočasně omezit spotřebu pod její maximální možnou úroveň a zvýšit investice, aby bylo možné získat více banánů.
Tento jednoduchý příklad má za cíl dokázat jediné: vyšší investice a tedy úspory musí nutně předcházet vyšší spotřebě. Pro deset milionů Čechů nebo 300 milionů Američanů to neplatí o nic méně než pro dva lidi na pustém ostrově.
Stimulace ekonomiky funguje podle učebnicových představ následovně. Spotřebitel dostane od vlády šek dejme tomu na 1500 dolarů. Pokud má "mezní sklon ke spotřebě" 2/3, vezme tisíc dolarů a utratí je za plazmovou televizi. Výrobce plazmové televize vezme 666 dolarů a koupí si třeba sekačku na trávu, výrobce sekačky si vezme 444 dolarů a koupí si oblek, a tak dál a tak dál, dokud se efekt nevyčerpá. Matematicky jde o součet geometrické posloupnosti a čím větší je její koeficient (sklon ke spotřebě), tím vyšší je konečný účinek na HDP. Úspory jsou pouhým únikem z toku výdajů.
Jednou z vad na kráse tohoto vzorce je to, že nebere v úvahu, kde se vzaly ony plazmové televize a sekačky na trávu. Výrobky vystavené v obchodech jsou totiž provozní kapitál, který je potřeba nahradit. A to si žádá, světe div se, investice - a tedy úspory. Kdyby se výrobci chovali podle učebnicového příkladu a velkou většinu dodatečného příjmu spotřebovávali, pouze by snižovali svoji zásobu kapitálu.
Ano, stimulační balíček bychom mohli považovat za snížení celkového zdanění. Drobný problém je v tom, že Strýček Sam zároveň nijak nesnižuje svoje výdaje a zadlužuje se ve jménu politiky založené na ekonomickém šamanismu. (Držitelé dluhopisů by svoje peníze mohli investovat jinde, takže ani v tomto případě stimulační balíček celkový výstup ekonomiky nijak nezvýší).
Proč je ve 21. století takový problém prohlásit, že velikost spotřeby je věcí spotřebitelů, a je nesmysl snažit se ji nějak uměle podpořit? Proč se ekonomika považuje za pacienta, kterému je třeba neustále dávat injekce adrenalinu nebo sedativ podle toho, jakou má zrovna náladu? A jak se takové střídavé injekce projeví na zdraví tohoto "pacienta"?
Tuhle otázku politiky ani nenapadne si položit. Takže francouzský prezident Sarkozy vesele ohlásí záměr "podpořit" automobilový průmysl, protože přece máme tu krizi...
Foto: Profimedia.cz
