Praktický průvodce neklidnými dobami
Pavel Kohout, Ekonomika, 25.09.2008
Opravdu není dobré sázet na jednoho koně. Kdekdo si řekne – proč investovat do fondu, když třeba takový ČEZ, O2 Telefónica, nebo AIG jsou takové renomované, časem prověřené instituce… vlastně pardon, AIG již ne!
Co se vlastně na finančních trzích děje?
To je na delší povídání. S maximální stručností jde o tento proces:
- Od roku 2000 převládaly na světových trzích nízké úrokové sazby. Peněz bylo dost a byly dostupné. Zde je i zdroj dosavadního růstu české ekonomiky.
- Dostatek peněz vedl hypotéční banky k poskytování rizikových úvěrů. Investiční banky pak k vývoji a prodeji nových nevyzkoušených produktů.
- V létě 2007 se špatných hypoték nashromáždilo tolik, že vznikly obavy z kvality a stability bank obecně: nejen v USA, ale takřka na celém světě.
- Jelikož tyto špatné úvěry byly „zabaleny“ do některých typů inovativních finančních produktů, panika zasáhla celý finanční trh, protože nikdo nevěděl, která banka je zdravá a která nikoli.
- Situace postupně v několika vlnách gradovala. Hrozilo, že původně relativně malý objem špatných úvěrů ohrozí fungování systému a tím způsobí vznik obrovského množství nových špatných úvěrů.
- V září 2008 musela americká vláda společně s centrální bankou udělat několik zásadních kroků, aby tomuto nebezpečnému vývoji zabránila. Šlo zejména o poskytnutí úvěrových linek pro některé kriticky ohrožené společnosti (AIG), vyhlášení nucené správy (Fannie Mae, Freddie Mac) a rozšíření povinného pojištění bankovních vkladů. Tyto kroky jsou nestandardní, někdy kontroverzní, ale za daných okolností nutné.
- Situace na finančních a kapitálových trzích je tedy velmi vyhrocená, trhy nervózně reagují na každou zprávu a bude nějakou dobu trvat, než se vrátí do normálních kolejí.
- V současné době jedná americký Kongres o návrhu podpory problémových finančních institucí ve výši až 700 miliard dolarů. To neznamená, že by vláda měla dotovat banky v této výši – jde o maximální hodnotu úvěrové linky. Pokud návrh bude schválen, bude to podle všeho znamenat úspěšné vyřešení finanční krize ještě předtím, než se stačila promítnout do reálné ekonomiky v podobě vážné recese. Pokud návrh schválen nebude, může nastat mírný pokles HDP, nárůst americké nezaměstnanosti k hodnotám 7-8 procent, bankovní krizi srovnatelnou s 80. lety a patrně i řadu měsíců dalšího poklesu akciových trhů.
Bude hospodářská krize?
Ne, nebude. Nicméně toto riziko skutečně hrozilo a částečně ještě hrozí. V případě, kdyby došlo ke kolapsu světového finančního systému, banky by přestaly poskytovat úvěry a došlo by k prudkému propadu globální ekonomiky. Stalo by se něco podobného jako v roce 1930, kdy začala světová hospodářská krize.
Odkud ale lze čerpat jistotu (nebo přinejmenším vysoký stupeň přesvědčení), že nenastane další velká krize? Při hlubší analýze činnosti centrálních bank zjistíme, že americký Fed a ostatní centrální banky vyspělých zemí se nyní chovají zcela jinak než v roce 1930.
Tehdy se centrální bankéři snažili stůj co stůj chránit pevné měnové kursy, přičemž stav bank a výkon ekonomiky jim byl lhostejný. Moderní centrální bankovnictví je již zcela jinde. Také díky tomuto vývoji dnes nekrachují banky po tisících a na ulicích se netvoří fronty na polévku pro chudé.
Makroekonomické údaje USA ani Evropské unie žádné krize nenasvědčují – spíše ukazují na snížení dynamiky růstu a v některých zemích na mírnou recesi, jaká se jednou za pár let může objevit v každé ekonomice. Termín „krize“ je skutečně přehnaný.
Dokonce ani v případě odmítnutí záchranného plánu Kongresem nehrozí skutečná krize, pouze hlubší recese srovnatelná patrně s rokem 1982.
Budou padat další banky? A co české banky?
Je pravděpodobné, že nastanou další pády, protože ze zhruba 8500 amerických bank je 117 sledováno jako problémové. Bankovní pády mohou postihnout i evropské země. Nicméně v USA i v Evropě se bude jednat spíše o menší ústavy. Českých bank se krize netýká. Totéž platí pro pojišťovny, které v České republice působí.
Máme se bát znehodnocení měny?
Možná právě naopak. Fenomenální zhodnocení koruny během roku 2008, které si ekonomové neuměli vysvětlit makroekonomickými veličinami, spadá zřejmě na vrub skutečnosti, že česká ekonomika zůstala ušetřena problému špatných hypoték.
České banky a pojišťovny nebyly angažovány ani do nebezpečných finančních inovací, mezi něž patřily zejména pojistky proti úvěrovému riziku (credit default swaps), které vystřídaly špatné hypotéky jako hlavní zdroj paniky. Česká republika je proto nyní vnímána jako bezpečný přístav, byť to mnohým Čechům může znít paradoxně.
Znehodnocení české koruny bychom se paradoxně mohli „obávat“ v případě, že se situaci na mezinárodních trzích podaří úspěšně vyřešit.
Mám koupit akcie? Anebo raději prodat?
Přinejmenším od roku 1998 procházejí světové kapitálové trhy zvláštní sérií vzestupů a poklesů. Euforii střídá deprese, pak přijde nová vlna euforie, a tak dále:
- 1992 až 1998: euforie z vyhrané studené války a překonané americké recese vytváří optimální podmínky pro růst akciových trhů
- 1998: ruská finanční krize, pád fondu LTCM – trhy padají z režimu „bublina“ do režimu „antibublina“
- 1999 až březen 2000: technologická spekulativní bublina, trhy rezignují na jakoukoli racionalitu a padají jak kámen
- březen 2000 až březen 2002: tříletá „antibublina“, jakákoli dobrá zpráva je ignorována, jakákoli špatná zpráva je započtena dvojnásobně
- březen 2002 až říjen 2007: éra bubliny hnaná nadbytkem peněz v globální ekonomice; trhy ignorují příznaky hypotéční krize
- říjen 2007 až srpen 2008: éra antibubliny hnaná psychologickým očekáváním zkázy; trhy ignorují poměrně dobrá makroekonomická data
- září 2008: panika vrcholí, psychologie zcela vytlačuje racionální ekonomické myšlení
Tato série vzestupů a pádů nicméně ještě neznamená, že akciovým trhům je nutné se za každou cenu vyhnout. Naopak, v dobách největší paniky lze nejvíce vydělat – ovšem chce to silné nervy a dobrý finanční plán. Není dobré amatérsky spekulovat, pokud nám vysloveně nejde jen o adrenalin.
Pro dlouhodobého investora jsou akcie navzdory všemožným výkyvům stále nejlepší alternativa, protože úrokové sazby jsou již řadu let nízké, a řadu let či desetiletí nízké budou. Vyhnout se akciím by mělo smysl jedině v případě, kdyby skutečně hrozilo opakování Velké hospodářské krize 30. let.
Má smysl si vzít v těchto časech hypotéku?
Ano. Kdo řeší bydlení, pro toho je správný čas téměř kdykoli. Kdo však uvažuje o hypotéce za účelem nákupu bytu a jeho pronájmu, nechť si svoji strategii raději třikrát promyslí. Je vysoká pravděpodobnost, že bude nájemníky dotovat.
Nezavádí americká vláda socialismus
Ne. Je pravda, že americká vláda a centrální banka podnikají řadu neobvyklých kroků, které vyhlíží často kontroverzně. Ve skutečnosti však obě instituce jen plní své povinnosti ve světle zkušeností z minulých krizí. Ignorovat situaci by znamenalo hazardovat se světovou ekonomikou.
Americká vláda a Federální rezervní systém nedotují soukromé zisky, jak se občas mylně uvádí. V první řadě se snaží zachovat fungování úvěrových trhů. Bez funkce úvěrových trhů nemůže fungovat žádná ekonomika. V případě jejich selhání by nejpostiženější skupinou byli lidé z nižších příjmových skupin.
Takzvané znárodňování postihlo jen Fannie Mae a Freddie Mac, což již beztak byly vládou podporované agentury. Pojišťovna AIG nebyla „znárodněna“, pouze její akcie si vláda vzala do zástavy jako garanci za poskytnutou úvěrovou linku v maximální výši 85 miliard dolarů – tedy nikoli dotaci ve výši 85 miliard, jak se často mylně uvádí. A tak dále.
Mimochodem, AIG zaplatila na daních z příjmu americkým veřejným rozpočtům téměř 20,7 miliard dolarů během pouhých pěti let 2002-06. Do toho nejsou započteny daně, které zaplatili zaměstnanci a manažeři AIG. Pokud vláda nyní poskytla nouzový úvěr, není to charita pro bohaté z peněz daňových poplatníků: je to pragmatická snaha vlády zachránit husu, která snáší zlatá vejce. Vládní úvěrová linka pro AIG ve výši maximálně 85 miliard dolarů ve skutečnosti chrání peníze daňových poplatníků!
Americká vláda, podobně jako vláda britská nebo dánská tedy nyní provádějí skutečně neobvyklá opatření, ale za daných okolností jde o zcela rozumné a racionální kroky.
Ještě štěstí, že máme průběžný penzijní systém, vždyť fondy jsou tak rizikové…
Na českém penzijním systému lze vysvětlit rozdíl mezi rizikem a jistotou. Pokud investujete do akcií, máte určitou pravděpodobnost P, že se ve stáří budete mít dobře – a pravděpodobnost 1-P, že se dobře mít nebudete. Pokud se spolehnete na český penzijní systém, máte jistotu P=1, že ve stáří budete třít bídu s nouzí, zejména pokud je vám méně než čtyřicet.
Co mám vlastně dělat s penězi?
Zní to možná překvapivě – ale běžný člověk nic zvláštního dělat nemusí. České banky jsou bezpečné, pojišťovny rovněž. Akciové fondy mají za sebou velmi krušnou dobu a je možné, že ještě pár dní, týdnů nebo měsíců budou trpět. V roce 2003 rovněž přišlo zásadní oživení zcela nečekaně, v době, kdy chmury vrcholily. Tak tomu možná bude i nyní.
Kdo má pevné nervy a dobrý plán, může chápat dramatickou situaci jako dobrou příležitost k nákupu. Druhý nejbohatší muž světa Warren Buffett investoval na vrcholu paniky pět miliard dolarů do investiční banky Goldman Sachs. Samozřejmě, ne každý má takové schopnosti jako Buffett, ale jistý indikátor zde je.
Krize však ukázala jednu věc: opravdu není dobré sázet na jednoho koně. Kdekdo si řekne – proč investovat do fondu, když třeba takový ČEZ, O2 Telefónica, nebo AIG jsou takové renomované, časem prověřené instituce… vlastně pardon, AIG již ne!
Žádná akcie žádného, jakkoli renomovaného podniku není sama o sobě vhodná jako pilíř portfolia. Kdo investuje do fondu, může prodělat, ale trh mu ztrátu časem „napracuje“. Kdo investuje do jediné akcie, ten může přijít prakticky o všechno. A své ztráty si musí odpracovat sám.
Foto: Profimedia.cz
