Principy, nebo chleba? Nastal čas, aby Němci slevili ze svých zásad?
Tomáš Prouza, Ekonomika, 29.11.2011
Poslední měsíce střídá jedna špatná ekonomická zpráva druhou. Všichni navíc sice teoreticky znají řešení, ale praktické kroky osud eurozóny spíš ohrožují. Vyplatí se investice do principu?
Kvůli problémům se státními financemi padlo v Evropské unii za poslední půlrok víc vlád než kvůli čemukoliv jinému za posledních pět let. Finanční trhy dokonce dokázaly na rozdíl od italské justice ze sedla vyhodit i nesmrtelného Berlusconiho a k úsporným opatřením donutily na začátku kampaně za znovuzvolení i Nicolase Sarkozyho (a mimochodem nová mediální tvář spoluzachránce Evropy mu podle předvolebních průzkumů velmi pomáhá).
Jediným, kdo se tváří, že tady žádná vážná krize vlastně není a jde jen o běžné problémy, tak zůstává Angela Merkelová. Její Ne, ne, ne na jakýkoliv smysluplný návrh, který by uklidnil nervózní trhy, jsou už dávno za hranicí zodpovědné politiky a pro budoucnost eurozóny se stávají větším rizikem než řecká neschopnost vybírat daně a italská neschopnost dodržovat sliby dohromady.
Neprůstřelná Angela
Největší problém ale je, že Angela Merkelová není schopna jasně stanovit, co je její země ochotna akceptovat. Na stůl tak přicházejí další a další návrhy řešení, které na chvíli dají trhům naději – a po německém odmítnutí je vrhají do ještě silnější deprese. A nepomáhají už ani velmi kreativní pokusy – když už Evropská centrální banka nechce zachránit nesolventní země přímo, mohla by přece půjčit Mezinárodnímu měnovému fondu, který by následně půjčil potřebným zemím eurozóny.
Zapojení Mezinárodního měnového fondu, tak aby nebyl porušen zákaz financování vzájemného financování dluhů v zemích eurozóny, mohou někteří zesměšňovat jako škrábání se pravou rukou za levým uchem. Jenže tento návrh také ukazuje rostoucí zoufalství těch, kteří se snaží situaci uklidnit a neustále narážejí na hradbu německého odporu. Německý tlak na větší fiskální odpovědnost eurozóny je rozumný a dlouhodobě je to samozřejmě jediné správné řešení. Je však vhodné připomenout, že ekonomická pravidla eurozóny byla v roce 2005 rozvolněna právě na základě tlaku Německa a Francie, nemluvě o tom, že Německo má vládní dluh nad hranicí 60 procent HDP už od roku 2003.
Německá zásadovost, nebo evropská budoucnost?
Německý tlak na odpovědnost také bezpochyby dobře zní uším německých voličů – ale příliš neprospívá jejich peněženkám. Kvůli německé tvrdohlavosti rychle roste cena úvěrů nejen v okrajových zemích eurozóny, ale i v samotném Německu a matematika je jednoduchá – čím víc stát vydá na úhradu úroků, tím méně mu zůstane na jiné výdaje (anebo si bude muset půjčit více, aby zachoval úroveň výdajů). Navíc se v posledních dvou letech v Německu výrazně zrychlilo rozšiřování propasti mezi chudými a bohatými. Jak tedy německé ekonomice pomůže snížení investic do infrastruktury nebo podpory podnikání? Zpomalení německé ekonomiky už je naprosto jasně vidět – a to je mimochodem špatná zpráva i pro ekonomiku českou. Opravdu je tedy ještě čas na hrdinství, nebo nastal čas důrazného posílení důvěry v Evropu a její schopnost účinně jednat?
Psáno pro Lidové noviny
