Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Proč všechny demokracie zkrachují (II.)

Gonzalo Lira
Gonzalo Lira
7. 3. 2011

Nejjednodušší způsob, jak porozumět paradoxu, který nakonec přivede všechny demokracie do záhuby, je ukázat si ho pěkně v praxi… Více v druhém díle Lirovy trilogie o nezvratném osudu.

Proč všechny demokracie zkrachují (II.)

úvodním dílu se Gonzalo Lira zostra nazul do ekonomie i ekonomů, kteří nejsou s to vysvětlit, proč jsou Spojené státy na kraji krachu. Případně nejsou ani s to blížící se krach vidět či připustit. Sám slibuje dokázat, že ke krachu nutně a vždycky dojde každá demokracie. Tento princip nazývá paradoxem demokratického bankrotu a k jeho formulování mu pomohlo diskurzivní dilema, pojem pocházející z teorie práva, Lira ho však aplikuje na makroekonomiku a fiskální politiku. Tak bez velikých okolků:

Pokračujeme.

Diskurzivní dilema je nedávno formulovaný filozofický paradox. Jde o to, že rozhodnutí skupiny mohou být v protikladu s cíli jednotlivých jejích členů; a že fakticky mohou být logicky rozporuplná. Problematikou skupinového jednání (a souvisejícím diskurzivním dilematem) se do hloubky zabývali Phillip Pettit, Franz Dietrich a Christian List, pokud byste stáli o téměř kompletní seznam literatury, najdete ho tady.

Vy, já, Marie a demokracie

Jako u všech paradoxů, i u tohohle platí, že nejjednodušší způsob, jak mu porozumět, je – příklad. Tak tady je:

Řekněme, že tak postáváme v kuchyni a jsme tři: vy, já a Marie. Řekněme, že vy a já věříme, že p je pravda, ale Marie je do morku kostí přesvědčená, že p prostě v žádném případě pravda není.

Marie je jenom jedna, kdežto vy a já jsme dva. Většina naší skupiny tedy věří, že p je pravda.

Jak už jsem řekl, Marie ani na vteřinku neuvěří, že p je pravda. Zato velice přesvědčivě trvá na tom, že pravda je r. Pro účely tohoto příkladu je p absolutně v rozporu s r, nemůže být pravda obojí; nejde ale o kontradikci, to že r není pravda, ještě neznamená, že musí být pravdivé p, nebo naopak. Symbolicky se to zapíše takhle (p ? r).

Poněvadž Marie věří, že r je pravda, a protože p a r jsou neslučitelné, vy se zaníceně s Marií přete, o tom, proč r docela určitě není pravda – protože kdyby byla pravda r, nemohlo by to být p. A vy věříte, že p pravda je.

Jenže já, jak poslouchám Mary, tak nějak nabývám dojmu, že by r nakonec klidně pravda mohlo být. Nevěřím, že by pravdivé mohlo být obojí, r a p jsou neslučitelné. Jednoduše věřím, že pravda by mohlo být r.

Takže – většina ve skupině věří, že pravda je r.

A jsme u našeho paradoxu: Většina naší skupiny věří, že pravda je p, většina věří, že pravda je r – a nikdo z nás jako jednotlivec nevěří, že pravda je p i r, poněvadž jak už jsem řekl, p a r jsou navzájem neslučitelné.

Jenomže my jako demokratická skupina věříme, že pravda je jak p, tak r – a to nedává logicky smysl.

Ejhle, diskurzivní dilema.

Kurz demokratického vaření

Nechte mě, abych ten příklad trošku zkonkretizoval. Už jsem říkal, že vy, já a Marie postáváme v kuchyni? Nuže, předpokládejme tedy, že v míse na kuchyňském stole máme trochu mouky. Vy si myslíte, že bychom měli přidat trochu droždí a soli, abychom mohli zadělat na chleba – a já jsem s vámi zcela zajedno. Marie si ovšem myslí, že bychom měli přidat vejce a cukr a pustit se do výroby koláče – a já s ní naprosto souhlasím, protože i to zní lákavě.

Pokud jde o nás jako skupinu, většina je pro to, aby se do mouky přidaly kvasnice a sůl, zatímco jiná většina je pro to, aby se do mouky přidala vejce a cukr. Přestože nikoho z nás jako jednotlivce by nenapadlo přidávat k mouce jak kvasnice a sůl, tak zároveň vejce a cukr, jako skupina jsme právě pro tohle: většina chce přidat kvasnice a sůl a zároveň chce většina přidat vejce a cukr.

A to je ta stará známá šlamastyka. Tady se v demokratickém procesu rozhodování skrývá logická past. Jak to teď aplikovat na makroekonomiku v demokracii? Nemělo by to být zvláštní překvapení:

Logické paradoxy a sestavování rozpočtu

Vy, já a Marie jsme uprostřed vyjednávání o rozpočtu naší demokracie na příští rok.

Já agituju pro zákon o vyrovnaném rozpočtu, ten – přirozeně – vyžaduje vyrovnaný rozpočet. Všichni tři zcela a bez výhrad souhlasíme. Návrh o vyrovnaném rozpočtu prošel.

Vy prosazujete snížení daní, obzvlášť vám na něm záleží – a já s ním rovněž z celého srdce souhlasím. Takže návrh snížit daně má většinu a taky jsme ho protlačili.

Nu a Marie je tu s návrhem rozšířit služby poskytované státem – já jsem opět naprosto pro, utvořím tak s Marií jinou většinu a tenhle návrh rovněž prochází.

Mohli byste namítnout, že si protiřečím. Jenže já odpovím, že zcela určitě ne.

Plním občanskou povinnost: volím, co se mi líbí

Ve skutečnosti jsem splnil svoji občanskou povinnost. Vyslechl jsem všechny argumenty a hlasoval pro všechny návrhy zákonů. Myslím si, že bychom měli snížit daně, šel jsem tedy hlasovat a hlasoval jsem pro zákon o snížení daní – a ten prošel. Chtěl bych, aby nám stát poskytoval víc služeb, když se o tom tedy hlasovalo, šel jsem a hlasoval pro Mariin zákon o rozšíření služeb poskytovaných státem – a i on prošel.

A celou tu dobu jsem samozřejmě myslel i na svůj vlastní návrh zákona, zákona o vyrovnaném rozpočtu a hlasoval jsem pro něj.

Jako skupina jsme tedy došli k logicky rozporuplnému výsledku: Většina skupiny si myslí, že daně by se měly snižovat, zároveň si většina skupiny myslí, že by vláda měla pro občany zajišťovat víc služeb. A jako jednotlivec si žádný člen skupiny nepřeje schodek rozpočtu – jenže jako skupina k němu svou rozporuplností míří.

Tak vypadá demokratický fiskální rozpor, jev vyhrazený jen pro demokracie.

Demokracie je, když si za vás dají po papuli volení zástupci

Každá demokracie časem dosáhne stavu fiskální rozpornosti – ve skutečnosti ho dosahují každý rok, když se sestavuje rozpočet. Většina lidí chce nižší daně, většina chce od státu víc služeb. Lidé prostě vždycky chtějí platit míň a dostávat víc, to se rozumí samo sebou.

Demokracie se musí s fiskálním rozporem vypořádat pokaždé, když se objeví, tedy každý rok, když se navrhuje nový rozpočet. Pokud se s ním nevypořádá, příští rok nebude moci fungovat, protože na fungování nebudou peníze. (Tedy pokud předpokládáme nezávislou centrální banku, která dilema nespláchne do moře nově natištěných peněz.)

Kdyby vláda v demokracii mohla utratit jen tolik peněz, kolik jich doopravdy vybere (a centrální banka si svoje extra špeky schovala na jindy), voličstvo by bylo donucené vyřídit si rozpory ve svém rozhodování na půdě parlamentů či kongresů, respektive zástupci voličů – poslanci nebo kongresmani – by si to navzájem rozdali: příznivci snižování daní by se servali s příznivci rozšiřování služeb poskytovaných státem, dokud by se nezvedly daně nebo některé státem poskytované služby neškrtly, dokud by zkrátka nebylo jasné, že celý budoucí rozpočet je z čeho platit. A tak by se řešily fiskální rozpory rok co rok.

Jediný způsob, jak se demokratická země může řešení fiskálního rozporu vyhnout, je zadlužit se.

Dokud dluh není levný

Některé demokratické země nejsou úvěruschopné a nezajištěnou půjčku si nemohou dovolit, dluh prostě není možná varianta. Minimálně zpočátku se všechny demokracie musí vzhledem k okolnostem bez dluhů nějak obejít. Jsou nucené svůj každoroční fiskální rozpor nějak vyřešit: buď bude vláda míň utrácet, nebo se zvednou daně, prostě se to důkladně přetřese a tak či onak vyřeší. Peníze jim nikdo nepůjčí, takže jinou možnost nemají.

Ovšem s každým dalším úspěšným řešením demokratického fiskálního rozporu se naše demokratická země paradoxně stává úvěruschopnější. Náklady na půjčku se s každým dalším úspěšným řešením demokratického fiskálního rozporu snižují.

Nakonec to dospěje do bodu, kdy je úvěr tak levný, že náklady na řešení fiskálního rozporu – politické, citové, praktické – jsou vyšší než náklady na půjčku. A tady se nenápadně začíná rodit krize: vláda demokratické země „odloží“ řešení svého fiskálního rozporu a radši se zadluží.

A to je bod zlomu. První krok, který demokracie udělá na cestě ke zruinování. Je to nenápadný moment – ale klíčový. Okamžik, kdy se demokracie rozhodne svůj fiskální rozpor neřešit a raději ho s pomocí zadlužení zamete pod koberec.

Pokračování seriálu najdete na Finmagu zde.

Pro Finmag přeložili Petr Vaněk a Gabriel Pleska.

Anglický origiál byl publikován na blogu http://gonzalo­lira.blogspot­.com.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (6)

Vstoupit do diskuze
Gonzalo Lira

Gonzalo Lira

Vyrůstal v New Yorku, Miami a Guayaquilu, nyní žije v Santiago de Chile. Je autorem několika novel a experimentální prózy, zabývá se rovněž filmovou režií a produkcí. Od loňského roku publikuje analýzy... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo