Profesionální Evropané se přepočítali. A to třikrát

Máme-li se zamyslet, zda eurozóna je již z nejhoršího venku, je nutné začít u kořenů. Proč vlastně začala krize eura?

A již v této samotné otázce je intelektuální past. Neexistuje žádná „krize eura“. Euro je jen měna. Měna nemůže zkrachovat, neboť je to jen nástroj. Neexistuje mechanismus, který by umožnil rozpad eura. Rozpadnout se mohou různé měnové režimy – všelijaké mechanismy typu centrálních parit s koridory, crawling pegy, currency boardy a podobné systémy. Nikoli euro.

Takzvaná krize eura jako zástěrka

Euro se nemůže rozpadnout, podobně jako se nemůže rozpadnout dolar, libra nebo jen. Měna může být rozdělena, což se stalo například naší koruně v letech 1918 a 1993. Rozdělení měny je ovšem vědomým aktem státu a jeho úřadů. Z eurozóny lze vystoupit. Odchod některého členského státu by však neznamenal zánik eura a kromě toho by byl spojen s tak velkým rizikem, že se nikomu nechce provést tento skok z výšky do kalné studené vody. Zatím se všem zdá lepší zůstat na hořící palubě s nadějí, že požár se podaří uhasit.

Euro tedy samo o sobě není v žádné krizi. Kurz eura kolísá víceméně nudným způsobem a vůči americkému dolaru je na úrovni blízké dlouhodobému průměru. Termíny jako „krize eura“ nebo „záchrana eura“ jsou jen mediální klišé, jejichž úkolem je zdůvodnit donedávna nepředstavitelné výroky a činy politiků.

Ti si totiž z neexistující „krize eura“ udělali příležitost pro expanzi vlastní moci. Jistě jste mnohokrát slyšeli mantru „není možné provozovat měnovou unii bez rozpočtové unie“. Byla papouškována již tolikrát, že by byl div, aby ji veřejnost nepřijala za axiom, o němž se nepochybuje.

Ve skutečnosti je vše jinak, čímž se dostáváme ke skutečným příčinám krize. V krizi není euro ani většina ekonomik států, které euro používají. V krizi nejsou ani akciové burzy těchto států. Pokud jde o mimoburzovní trhy, velký zájem je o kvalitní státní a korporátní dluhopisy. Tak například jeden i v České republice dostupný fond s názvem European High Yield vydělal investorům bezmála 61 procent od začátku září 2008, tedy včetně krizového období. To odpovídá ročnímu zhodnocení 9,37 procenta. A pak že nerostou.

Evropská ekonomika bojuje s vleklou stagnací, byrokracií a vysokými daněmi, ale není sama o sobě v úplně katastrofálním stavu; dokonce ani velká část finančních trhů není. Co je ovšem skutečně v krizi – kromě Řecka – jsou banky.

Banky na kapačkách

Všichni známe historii irských a španělských bank: příběh o ikarském vzletu poháněném levnými úvěry od Evropské centrální banky a o následném tvrdém dopadu. Všichni víme, že Španělsko doslova během několika let po zavedení eura dohnalo a předehnalo Německo v objemu bankovních úvěrů. V roce 2010 byl španělský bankovní dluh soukromému sektoru dvakrát větší v poměru k velikosti ekonomiky než německý.

A také všichni víme, že španělské banky jsou dnes na kapačkách a že jejich debakl se stal debaklem celé španělské ekonomiky.

Možná že ne všichni znají Taylorovo pravidlo. Jde o jednoduchý vzorec, který udává rovnovážnou úrokovou míru pro tu či onu ekonomiku. Netřeba jej uvádět, stačí zadat do vyhledávače „Taylor rule“ – anebo totéž v češtině.

Pozorný hledač může najít článek s názvem Monetary Policy When One Size Does Not Fit All. Neboli Měnová politika, když jedna velikost nesedí všem, jehož autorkou je Fernanda Nechiová. Výpočet zmíněný v článku ilustruje, že měnová politika Evropské centrální banky byla šita na míru jádru eurozóny, zejména Německu. Periferní země by před krizí byly potřebovaly mnohem přísnější měnovou politiku, zatímco po krizi by teoreticky měly být optimální záporné úrokové sazby.

Periferní ekonomiky eurozóny jsou tedy postiženy krizí proto, že jim nesedí jednotná měnová politika.

Jedna měna nemůže sedět všem – to je kořen krize. Kdepak spiknutí Američanů, Židů nebo nadnárodního kapitálu, jak se lze dočíst na tolika internetových fórech. Naopak Američané by byli tuze rádi, kdyby si Evropa konečně vyřešila své problémy, neboť mezinárodní nejistota nahlodává i americkou ekonomiku. Nadnárodní kapitál si nepřeje nic než klid na práci, a pokud jde o Židy, ani ti nejsou z krize nadšeni. Už jen kvůli zvýšené frekvenci nesmyslných pomluv a antisemitských stereotypů, které připomínají předválečnou dobu.

Není však přece jen zrno pravdy v konspiračních teoriích?

„Jsem si jistý, že euro nás přinutí zavést novou sadu nástrojů hospodářské politiky. Je politicky nemožné prosazovat je nyní, ale jednoho dne bude krize a nové instrumenty budou vytvořeny.“ Toto není zápis z tajného jednání skupiny Bilderberg, ale citace předsedy Evropské komise Romana Prodiho z Financial Times, dne 4. prosince 2001.

Situaci zachránili bankéři z Evropské centrální banky

Nabízí se myšlenka, že vysocí evropští činitelé navrhli společnou měnu s vědomím jejích nedokonalostí – že přijetí velmi měnově neoptimálních členských států z periferie mělo jednoho dne poskytnout záminku pro zavedení evropského ministerstva financí a podobných institucí. Nelze si nevšimnout, jakou radost mají z krize někteří profesionální Evropané, kteří po příležitosti upevnit svoji moc vyjeli jako smečka ohařů po liščí stopě.

Jenže profesionální Evropané jako Prodi se zřejmě přepočítali v kalkulaci. A to nejméně třikrát. V první řadě nečekali, že evropská bankovní krize bude tak vážná. Nikdy nezažili nic podobného a nikdy nečekali, že evropské bankovnictví se začne doopravdy hroutit.

Zde je třeba zdůraznit, že běžný občan si žádné bankovní krize nemusel ani všimnout: vždyť přece bankomaty fungují, mzda chodí každý měsíc na účet a banky velmi agilně nabízejí hypotéky a spotřebitelské úvěry – tak kde je problém? Problém je v bilancích a mimobilančních položkách, které běžný občan nestuduje. Ukazuje se, že kdyby vedení Evropské centrální banky nepřišlo s nestandardními a v zásadě ilegálními opatřeními, pravděpodobně už by Evropa byla postižena podobnou krizí jako Německo v roce 1931. Tedy krizí drtivou a ničivou.

Je třeba zdůraznit, že situaci zachránili bankéři z Evropské centrální banky. Nikoli politici. Ti situaci jen zhoršují svojí ignorancí a touhou po moci.

Druhý omyl: profesionální Evropané patrně čekali, že jednou přijde normální recese a že lid členských zemí eurozóny se začne spontánně dožadovat větší integrace – že občané budou vyžadovat „více Evropy“ uprostřed nejistot. Jenže se stal přesný opak. Krizí postižené země velmi nelibě nesou Bruselem nadiktovaná úsporná opatření. Občané zemí, které nejsou postiženy a mají peníze (Německo, Nizozemsko, Finsko, ale také Slovensko) jsou pak rozhořčeni: Cože, ze svých těžce vydřených peněz máme podporovat ty lemply?!

Periferii čeká živoření

Konečně třetí a největší omyl spočívá ve slepé víře v magickou sílu společné fiskální politiky. Není žádná. Na světě není mnoho příkladů úspěšně fungujících fiskálních federací. Nejvýznamnější z nich, Spojené státy americké, nedávno překonaly magickou hranici 100 procent dluhu k HDP. Není pochyb, že Evropská unie by rovněž zvládla přidat k dluhům národních států ještě nemalý balík federálních dluhů – ale komu by tím vlastně prospěla?

Svět naopak zná celou řadu neúspěšných fiskálních federací. Československo, abychom nechodili příliš daleko. Také argentinské provincie tvoří fiskální federaci, o jejíchž výsledcích netřeba pochybovat. Federálně řízené finance mají dále Mexiko, Rusko, Indie, Bosna a Hercegovina, Nepál a Nigérie – opravdu máme věřit, že jde o recept na prosperitu? Ze zemí Evropské unie jsou fiskálními federacemi Belgie a Španělsko, které nejsou z finančního hlediska žádné vzory.

Nejpravděpodobnějším scénářem pro eurozónu je dlouhodobé živoření na periferii a permanentní naštvanost „jádra“ na slabší země. Podobný mechanismus, který funguje v Itálii od konce války. Bohatý Sever stále nadávající na chudý Jih; ten se z chudoby nedostane, neboť nemůže devalvovat a jeho konkurenceschopnost ničí dotace ze Severu. (Je velký omyl, že dotace pomáhají. Dotace zvyšují inflaci a náklady, čímž devastují konkurenceschopnost. Dotace pomáhají jen byrokratům, kteří se živí jejich rozdělováním.)

Celkově však žádné velké drama. Žádná občanská válka ani nová tuhá totalita. Slabší země budou zvolna vyhnívat, čeká je „sicilianizace“, úpadek do bezvýznamnosti. Euro se rozpadnout nemůže, vystoupit nikdo nechce a fiskální federace nic nevyřeší.

Psáno pro Hospodářské noviny