Ratingové agentury: Kdo hlídá hlídače?
Vladislav Kruták, Ekonomika, 25.06.2010
„Tak jsem ji upozornil, že brečí sice dobře, ale na špatným hrobě.“ Slova, která v roli hrobníka v jednom ze svých nesmrtelných skečů pronesl komik Felix Holzmann, skvěle vystihují počínání evropských i zámořských politiků snažících se omezit moc ratingových agentur.
Evropská unie chystá přitvrzení sotva rok starých pravidel regulujících jejich činnost, ve Washingtonu zkroušení „zrádci“ ze společnosti Moody‘s vypovídají před vládní komisí o účelových úpravách hodnocení. Zdálo by se, že už nic nedokáže ratingové agentury ochránit před důsledky hněvu veřejnosti, která jim, nikoli zcela neoprávněně, připisuje vinu na rozpoutání finanční krize. Navzdory tomu z mračen, která se nad nimi stáhla, blesky hned tak šlehat nezačnou.
Jak pravidla, přijatá Evropským parlamentem ještě v době českého předsednictví, tak opatření, která jsou teprve diskutována a zvažována, totiž vyvolávají dojem, že namísto neokázalého odstranění příčin problémů dávají jejich tvůrci přednost efektní práci na „protiopatřeních“. Podobně jako nešťastná vdova z citované scénky tak plýtvají úsilím na nesprávném místě.
Pouta z perníku
Požadavek na větší transparentnost agentur samých i procedur, jejichž prostřednictvím analytici dospívají ke svým hodnocením, asi zpochybní málokdo. I s těmi nejpevněji danými pravidly však lze v praktickém životě nakládat velmi kreativně - stačí se podívat na tuzemská výběrová řízení. Snadno si navíc lze představit situaci, kdy se agentury začnou bránit přílišnému nahlížení do své kuchyně s odkazem na obchodní tajemství.
Zákaz hodnocení finančních produktů bez dostatečných podkladů (tedy patrně pouze podle „obličeje“ toho kdo s nimi přichází) je naproti tomu poměrně diskutabilní. V případě chybného hodnocení totiž lze pochybovat, zda té které agentuře bude možné prokázat vědomé přidělování ratingu na základě neúplných či zkreslených údajů.
Nepříliš účinná se patrně ukáže být i uvažovaná povinnost křížového hodnocení téhož produktu či subjektu dvěma agenturami. Minimálně v americkém prostředí se totiž tento princip používal již před vypuknutím hypoteční krize - a machinacím, které měly podíl na jejím vzniku, přesto zabránit nedokázal. Zcela formální roli pak hrozí mít povinná registrace agentur, jakož i možnost prošetřování jejich činnosti.
Neřešena naproti tomu zůstává (politicky velmi nekorektní) otázka, zda agentury, které vesměs sídlí ve Spojených státech a jsou tedy nejtěsněji svázány s americkou ekonomikou, nedávkují svou přízeň podle geopolitické příslušnosti hodnoceného. Stejně tak ani v budoucnu nikdo nedokáže zabránit podobné ukázce stádního chování, jakou agentury předvedly v období řecké krize. Nejpalčivější problém bude ovšem i nadále představovat propast zející mezi obrovskou mocí agentur a jejich fakticky nulovou odpovědností za svá hodnocení.
Zbytečný hlídač - nebo plot?
Posledně jmenovaná slabina ratingového systému však možná nabízí nejúčinnější řešení. Nelze-li totiž omezit dopady ratingů - jak vidno ne vždy správných a nezaujatých - zbývá jen jediná cesta: nedávat jim tolik prostoru.
Jak toho docílit? Docela jednoduše: ratingy by se nikdy nestaly tak rozšířenou metodou hodnocení hospodářských subjektů, kdyby firmy nebyly k jejich využívání nuceny!
Bankám, fondům, brokerům, těm všem je v Evropě i za oceánem v mnoha případech předepisováno jak, čím a s kým obchodovat - vždy na základě ratingu, který daná země, produkt nebo společnost mají. Tuto praxi přitom nezměnila ani hypoteční krize v USA, ani na ni navazující globální recese. Údiv mnoha komentátorů, jak je možné, že spoluviníci finanční krize jí navzdory nadále suverénně hodnotí hospodářské subjekty, tedy není na místě: hodnocení totiž nemají na vybranou.
Pokud by po důkladné revizi stávajících norem a předpisů byl povinný rating všude tam, kde je to možné a vhodné, nahrazen jinými, méně abstraktními ukazateli, mohli bychom se na trhu dočkat řady pozitivních změn. Zbaveny laciné výmluvy na kvalitní ratingové známky musely by se především banky a finanční společnosti rozpomenout na princip odpovědnosti za vlastní konání a namísto spoléhání na externí kapacity by mohly založit (či jen obnovit) vlastní analytické týmy.
Agentury by naproti tomu z pozice de facto monopolního dodavatele nepominutelných služeb „klesly“ na místo jednoho z možných - ale nikoliv nezbytných - pomocníků při rozhodování. Je vcelku pravděpodobné, že v takovém postavení by začaly být podstatně háklivější na svou pověst a jejich motivace k upravování ratingů podle přání zákazníka či jiným pochybným nebo avanturistickým krokům by byla silně oslabena.
To vše si lze jistě snadněji představit, než realizovat. Současné hemžení politiků však naznačuje, že vůle k řešení tu je. Bude ovšem zapotřebí nasměrovat ji správným směrem. Napomoci by mohla záměna tradiční otázky „Kdo hlídá hlídače?“ za mnohem přiléhavější „Kdo tu vůbec toho chlapa nechal hlídat...?“
Foto: profimedia.cz
