Recese v Číně do dvou let (I.): Bublina za každým rohem

Martin Tománek, Ekonomika, 06.04.2011

Občas se mi zdá, že jsme se z finanční krize poučili v jedné oblasti až moc. Člověk, který každý den čte ekonomická média, například Bloomberg, CNBC nebo Financial Times, se dozví o budoucích zaručených bublinách a krizích. Někteří analytici vidí bublinu na zlatě, jiní na dluhopisových trzích, další dokonce v oblasti studentských půjček. V poslední době se často hovoří o čínském nemovitostním trhu. Jan Traxler nedávno na Finančním magazínu publikoval článek s názvem „Čína potřebuje recesi. Dočká se již brzy!“.

• Článek Jana Traxlera Čína potřebuje recesi. Dočká se již brzy! čtetě zde
• Přečtěte si také aktuální článek Města duchů – odvrácená strana čínského zázraku od Milana Tomáška

Hlavní závěry článku se dají stručně shrnout zhruba takto: Čínské hospodářství díky masám levné pracovní síly, podhodnocené měně a úvěrové expanzi rostlo příliš dlouho a příliš rychle. Do dvou let bude Čína v recesi, hlavním indikátorem tohoto budoucího vývoje má být vysoká inflace. Následující příspěvek je částečně reakcí na článek Jana Traxlera. Přináší na čínskou ekonomiku jiný pohled a polemizuje s některými obecně rozšířenými názory.

Jak velký problém je inflace?

Průměrná roční inflace za posledních deset let byla v Číně podle databáze Mezinárodního měnového fondu něco málo přes 2 %. Ostatní země skupiny BRIC (tzn. Brazílie, Rusko a Indie) zaznamenaly v poslední dekádě mnohem vyšší inflaci. Vzhledem k tomu, že je Čína rozvojovou zemí, lze tuto míru inflace považovat za nízkou. Inflace akceleruje významnějším způsobem až v posledních několika měsících a do značné míry ji lze zdůvodnit růstem cen komodit na světových trzích. V této souvislosti je dobré také zmínit, že optimální míra inflace v rozvíjející se ekonomice je často vyšší než v rozvinutých ekonomikách. Důvodem je tzv. Balassův-Samuelsonův efekt. Zjednodušeně řečeno: rychlý růst produktivity v obchodních sektorech zvedá reálné mzdy, a to i v neobchodních sektorech (sektor služeb), protože pracovní síla se volně pohybuje. Celkové zvýšení reálných mezd potom s ohledem na nižší růst produktivity v neobchodních sektorech vede k vyšší inflaci.

Na druhé straně ale není dobré hrozbu inflace bagatelizovat. Vzhledem k faktu, že čínská vládnoucí strana je oficiálně komunistická, nemůže si dovolit inflaci ignorovat. Vyšší inflace je samozřejmě problém v tom smyslu, že dopadá na široké vrstvy obyvatel. V případě, že by se dostala mimo kontrolu na delší období, hrozí sociální nepokoje, kterých má Čína i tak dost. V krajním případě by potom mohla být výrazně narušena legitimita vlády, která je vystavěna do značné míry na dosavadním ekonomickém úspěchu země.

Inflace může poškodit hospodářský růst v případě, že povede k výrazně nižším úsporám a investicím. To se ale v Číně neděje, neboť jak investice, tak úspory jsou na vysoké úrovni. K přemýšlení nutí i myšlenka, že by vyšší inflace mohla sehrát pozitivní roli tím, že pomůže rebalancovat čínskou ekonomiku. Největší nerovnováhou je příliš nízká úroveň spotřeby. Jestliže růst mezd překoná růst produktivity, zvýší se domácí spotřeba a dojde ke snížení přebytku obchodní bilance. Arthur Kroeber z ekonomické konzultační firmy Dragonomics uvádí, že rebalancování ekonomiky udržováním inflace v rozmezí 4–6 % je pro Čínu vhodnější než výrazná revalvace yuanu, která by vedla k nárůstu nezaměstnanosti v čínském exportním sektoru. Postupné zhodnocování čínské měny by zase přilákalo příliv spekulativního kapitálu, jak se podle Kroebera stalo v letech 2005–2008.

Problematika inflace nás vede k současné diskusi o kurzu čínské měny.

Je čínský yuan podhodnocený? Odpověď není tak jednoduchá

Americká vláda, Mezinárodní měnový fond, Světová banka a v této záležitosti často citovaný Petersonův institut. Ti všichni zastávají názor, že čínská měna je významně podhodnocená, údajně až o 40 %. Jako důkaz výrazného podhodnocení bývá často uváděn vysoký přebytek obchodní bilance Číny. Objevují se však i názory, že yuan je víceméně na své „férové hodnotě“. Tento postoj zastává například Jim O’Neill, hlavní ekonom investiční banky Goldman Sachs.

Faktem je, že ekonomové se nemohou shodnout na tom, jakým způsobem vůbec zjišťovat „férovou hodnotu“ měn. Velmi záleží na tom, jakou metodu zvolíme a jaká statistická data používáme. Laicky řečeno, jaká čísla „nacpeme“ do výpočtu. Zajímavé a poučné jsou výsledky studií, které provádí experti z Institutu pro transformující se ekonomiky při centrální bance Finska. Ekonom Iikka Korhonen dospěl vlastním výzkumem a analýzou třiceti studií zabývajících se hodnotou čínské měny k závěru, že yuan byl pravděpodobně v posledních letech podhodnocený, ale patrně mnohem méně, než je často uváděno (píše, že yuan byl „lehce podhodnocený“). Za povšimnutí stojí také fakt, že yuan v letech 2005–2008 vzhledem k měnám hlavních obchodních partnerů Číny (dolaru, euru...) posílil v reálném vyjádření o více než 20 %. Přesto se přebytek obchodní bilance Číny zvyšoval. Korhonen také uvádí, že závěry různých studií jsou ovlivněny tím, ze které instituce daný výzkumník pochází. To se samozřejmě není čemu divit. Platí, že výsledky jakékoliv studie bychom měli interpretovat opatrně.

Zastávám názor, že čínská vláda nepřistoupí k výraznějšímu zhodnocení měny, a to ze dvou zásadních důvodů. Prvním důvodem jsou obavy komunistické strany z „japonského vývoje“. Čínské politické elity nezapomněly, co se stalo Japonsku po provedení deregulace finančního trhu a posílení jenu, ke kterému došlo po přijetí tzv. Plaza Accord v roce 1985. Druhým důvodem je nerozvinutost čínského finančního systému. Dva zkušení investiční bankéři, Carl Walter a Fraser Howie, nedávno publikovali knihu „Red Capitalism: The Fragile Financial Foundation of China’s Extraordinary Rise“. Dílo přináší detailní vhled do fungování čínského bankovního sektoru a odhaluje jeho slabé stránky. Autoři docházejí k závěru, že vyřešení problémů bude vyžadovat značné úsilí, ale kolaps systému nehrozí. Spíše se jedná o hrozbu na delším časovém horizontu. Po přečtení knihy mi z celé problematiky vyplynul jeden závěr. Čína by se neměla poddat politickému tlaku a měla by přistoupit k revalvaci měny až poté, co provede reformu finančního systému. Jestliže se rozhodne revalvovat, měla by tak učinit postupně. Ostatně, rozvojová strategie země je charakteristická postupnými kroky a experimenty. Nejlépe celý postup objasnil čínský státník a reformátor Teng Siao-pching: překročit řeku tak, že cítíte každý kámen.

Článek pokračuje zde: Recese v Číně do dvou let (II.): Fakta, nebo mýtus?