Richard Thaler: Nejsme ani roboti, ani sluky!
Lukáš Kovanda, Ekonomika, 27.12.2010
"Jak na americké deficity? Ať vláda prodá rozhlasové a televizní kmitočty a zbaví se vojenských základen," tvrdí Richard Thaler, přední světový behaviorální ekonom přednášející na Obchodní fakultě Chicagské univerzity. V letošním roce byl často zmiňován jako horký adept na zisk Nobelovy ceny za ekonomii. Činný je i mimo akademickou půdu. Společně s finančníkem Russellem Fullerem vede investiční společnost Fuller & Thaler Asset Management, v jejíž řídící radě zasedá kromě jiných i Daniel Kahneman, laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2002, původním povoláním psycholog.
Spojené státy jsou stiženy obřími schodky. Jako řešení navrhujete například rozprodej části kmitočtového spektra pro rozhlasové a televizní vysílání...
Ano a možná by se měly prodat i některé vojenské základny. Existuje zkrátka spousta možností. Vláda mnoho majetku vlastní už jen z historických důvodů. Radím rovněž britské vládě. Tam není ani tolik vojenských základen jako věznic. Žaláře to přitom nejsou vůbec malé a navíc jsou umístěny v drahých lokalitách, třeba přímo v Londýně. To nedává žádný smysl. Doporučuji, ať přestěhují věznice padesát mil za Londýn. Ale to je jenom jedno z mnoha řešení. Další věcí je, že určitě lze mnohem lépe využívat technologií - v mnoha sférách.
Například?
V naší knize Nudge (v překladu Pošťouchnutí; spoluautorem je právník Cass Sunstein, pozn. red.) navrhujeme zpřístupňování informací, například firemních či podnikových, elektronicky. Jeden z příkladů udává, že stane-li se tak, sníží se doba, za niž je možno provést audit třeba takové banky, ze 70 na dva dny. Přesně v takových sférách je stále značný prostor pro růst efektivity. I z hlediska státní správy. Vystačíme pak s mnohem menší vládou, s mnohem menším, levnějším státem.
Lepší dostupnost informací, vyšší transparentnost, to je podle vás, tuším, i zásadní recept, jak zabránit opakování krize.
Určitě. Je to první, co bych požadoval jako prevenci. Samozřejmě, vedle záležitostí, jako je vyšší kapitálová přiměřenost bank a tak podobně. Ostatně myslím, že vyšší transparentnost usnadní život nejen „navenek", z hlediska regulátorů, ale i „dovnitř" těch firem či bank. Napsal jsem nedávno článek pro New York Times, v němž jsem se zamýšlel nad finanční krizí a debaklem kolem ropné skvrny v Mexickém zálivu. Podstatou obou těchto neblahých jevů je skutečnost, že vysoká komplexita současného světa - ať už ve sféře financí či těžby - zamezuje firmám samotným i regulátorům vědět do všech detailů, oč běží.
A vyšší transparentnost to vyřeší?
Mám na mysli vyšší transparentnost „dovnitř", v rámci firem. Ta usnadní život i firmám samým. Finanční krize ostatně vznikla i proto, že nejvyšší šéfové dotčených bank a finančních institucí v mnoha případech neměli dobrý přehled o tom, co se v daném ústavu děje. Jde prostě o to, ulehčit práci jak vrcholným orgánům firem, tak regulačním orgánům státu. Zrovna o něčem podobném teď píšu další článek pro New York Times (rozhovor je přerušován telefonáty zpovídaného, jenž má na krku uzávěrku, s editorem listu).
O čem píšete?
O fotbale. Uvažuji nad rozhodčími. To jsou svého druhu vlastně také regulátoři - regulují sportovní klání. Jedna z četných kritik knihy Nudge nám vyčítá, že máme regulátory za bezchybné, téměř vševědoucí. Tak tomu ale vůbec není. V článku proto argumentuji, že navrhované regulace by měly situaci regulátorům usnadňovat. Je to jako s pomezním sudím v kopané - třeba ofsajd nemůže fyzicky spatřit, neboť by to zahrnovalo pozorování dvou odlišných míst v jeden moment. Zlehčuji to a podotýkám, že aby tomu tak nebylo, aby mohli být rozhodčí vševidoucí a vševědoucí, museli by být obdařeni viděním sluky. To je pták, jehož zorné pole činí celých 360 stupňů. Jelikož sudí nejsou sluky, je třeba jim situaci co nejvíce usnadnit. Pravidlo ofsajdu by tak mohlo být změněno třeba tak, aby bylo provinění pískáno teprve tehdy, když je útočník celým tělem za obráncem, a nikoli pouze jeho částí, jako je tomu nyní. Pak sudí ofsajd snadněji odhalí. Ulehčí jim to život. A snadněji lze regulovat třeba i finance.
Radíte britské vládě, doporučujete reformy kopané, píšete do New York Times. Vidím, že o názory předního behaviorálního ekonoma je značný zájem. Bude ekonomie jako taková po krizi více behaviorální (viz. Proč jsou mouchy v pisoárech níže)? Promění se v dohledné době ekonomie?
Odpověď na to je „ne". I ve vědě, ekonomii nevyjímaje, platí, že lidé své názory v zásadě nemění. Vystihuje to onen letitý postřeh, že k pokroku ve vědě dochází pohřeb za pohřbem. Podobor behaviorální ekonomie existuje třicet let a je o něj značný zájem hlavně u mladých badatelů. Finanční krize určitě přinutí mnoho lidí, aby znovu posoudili své názorové pozice. Ale stane se tak patrně jen do určité míry. Jak jsem řekl loni na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, neviděl jsem nikoho, kdo by přiznal, že udělal chybu.
Ani bankéře?
Nikoho. Ani bankéře, ani regulátory, ani akademiky. Nebylo slyšet žádné znělé „mea culpa". Pravda, Alan Greenspan (bývalý šéf americké centrální banky, pozn. red.) jako jediný své „mea culpa" pronesl. On už ovšem regulátorem není. A já myslím, že spousta dalších lidí chybovala. Banky, které přežily, banky, které nepřežily, regulátoři z jedné země, regulátoři z druhé země. Děje se toho teď hodně, ale že bychom slýchali zrovna nějaká přiznání chyb, to moc ne.
Vy jste krizi předpověděl?
Ne. Nejsem makroekonom. Určitě jsem ale četl, co psal Robert Shiller (jeden z mála akademických ekonomů, kteří již před krizí upozorňovali na neblahý vývoj nemovitostního trhu v USA, pozn. red.). Předpověděl jsem ji vlastně pouze svému bratrovi; měl rozjetý značný byznys v nemovitostech v Arizoně, což je stát krizí hodně zasažený, a já mu ještě před jejím propuknutím řekl, že je úplný cvok, když do toho tak jde. Ale to se pochopitelně nepočítá.
Myslíte, že ekonomů, kteří krizi předpověděli, bylo skutečně tak málo, jak nyní často slýcháme?
Mnoho lidí ji určitě nepředpovědělo. Lze je spočítat na prstech jedné ruky.
Takže ne víc než pět?
Ano, vybavuji si tak tři - Shillera, mého kolegu Raghu Rajana a možná... jak se jen jmenuje... Nouriela Roubiniho. A myslím, že ona idea v ekonomii, jež má finanční trhy za dokonale efektivní, za takové, že cena, jež se na nich ustaví, vždy odráží autentickou hodnotu statku či služby, je nyní hodně otřesená. Ne pouze kvůli této krizi, ale i kvůli internetové bublině, kvůli japonské stagnaci po roce 1990, kvůli burzovnímu krachu v roce 1987.
Je to šance právě pro behaviorální ekonomy? Mluví se o jejich vlivu na prezidenta Obamu. Do jaké míry je to pravda? Četl jsem i to, že jste jeho osobním přítelem.
Nejsem Obamův přítel. Setkal jsem se s ním dvakrát nebo třikrát. Ale můj spolupracovník Cass Sunstein se s ním kamarádí dlouhá léta. Nyní pro něj pracuje jako regulační car (vede úřad informačních a regulatorních záležitostí Bílého domu, pozn. red.). Zrovna včera jsem měl ve Washingtonu projev ohledně role behaviorální ekonomie v Obamově administrativě; domnívám se, že v administrativě pracuje mnoho behaviorálních ekonomů, hlavně v úřadu správy a rozpočtu. Lidé jako Cass nebo Peter Orszag, který v administrativě působil donedávna, jsou myšlenkám behaviorální ekonomie velmi oddáni. Navíc tam je řada lidí, kteří nejsou přímo behaviorálními ekonomy, ale chovají k tomuto směru značné sympatie.
Behaviorální ekonomie vás živí nejen coby akademika, ale i jako finančníka. Jak úspěšná společnost Fuller & Thaler Asset Management vlastně je? Kolik máte klientů?
Ve správě máme zhruba miliardu dolarů, takže to není nic malinkatého. Naší ústřední strategií je být úspěšný, tedy „porážet" trh jako celek. „Neporážíme" jej však každý rok, to není jednoduché. Hypotéza efektivních finančních trhů má dvě komponenty: první praví, že ceny se rovnají autentické hodnotě, a druhá, že trh nelze „porazit". Ta druhá složka je dle mého v zásadě pravdivá - trh „porážet" jde, ale je to nesmírně obtížné.
Jaká je vaše specifická strategie? Je možné říci, že usilujete o kapitalizaci lidských uchýlení od racionálního konání?
Ano, to to přesně vystihuje. Snažíme se investovat do akcií, o nichž se domníváme, že tržní aktéři jsou v názoru na ně systematicky uchýlení.
Můžete uvést příklad?
Zaměřujeme se na tituly, o nichž například vyjde najevo nějaká nová příznivá zpráva, třeba lepší než očekávaný čtvrtletní zisk. Analytici tíhnou k tomu, být „jako přikovaní" k odhadům učiněným v minulosti, ještě před zveřejněním té kladné novinky. Nemusejí tedy reagovat odpovídajícím způsobem a další výhled dané firmy črtají pesimističtěji, než jaký skutečně bude. Uchýlení analytiků od racionálního jednání, ono „přikování", tedy způsobuje, že titul je podhodnocen. Na tom se pak snažíme profitovat. V jistém smyslu usilujeme o to, předpovědět chování - a uchýlení - těch, kdo sami předpovídají.
Firmy obchodované na burze jsou však často sledovány množstvím analytiků. Je možné, aby ti všichni byli davově uchýleni?
Dlužno dodat, že tato naše strategie funguje lépe u malých společností než u těch větších. To dává smysl, neboť, jak říkáte, takový Microsoft, IBM nebo Exxon sleduje a analyzuje kdekdo. Ale u menších společností tomu tak zdaleka není. Když nějakou menší firmu monitorují třeba jen jeden dva analytici, je mnohem pravděpodobnější, že tam nějaká odchylka bude.
Rozhovor vedl Lukáš Kovanda, Chicago.
Připraveno ve spolupráci s časopisem Týden
Foto: profimedia.cz
