Rok 2012: Kdo uteče, vyhraje
Jan Dvořák, Ekonomika, 19.01.2012
Podle Jana Dvořáka z webu Pro investory nás letos nečeká prakticky nic dobrého. Je čas na reformu. Ale opravdovou. Tím je myšleno například vystoupení ze současného systému nekrytých měn...
Loni jsem ve výroční analýze psal: Rok 2011 bude rokem nemilosrdným, rokem rozjezdu druhé vlny krize, kdy vypuknou měnové a obchodní války. Budeme svědky série šoků, které zboří stávající pilíře globálního ekonomického uspořádání. Půjde o již beztak podminovaný dolar, o poptávku po amerických vládních bondech, o opětovné problémy bank s aktivy a o rostoucí problémy eurozóny, včetně problémů některých členských zemí s financováním. Investoři si naplno uvědomí, že nemohou čekat plné splacení závazků ani USA, ani evropských zemí.
Co do budoucna? Rok 2012 bude rokem, kdy tato rizika nabydou na síle. Bude dále rokem náběhu globálních systémových změn. Někteří prognostici (tím nemyslím Maye a jejich proslulý kalendář) mluví o roku 2012 jako o roku válek. Věřím, že tak katastrofický rok 2012 nebude.
Nový atak krize může spustit kterákoli větší banka
Uvědomme si, že čas mezi krizovými událostmi se zkracuje. Událostí, které by před pěti lety byly vnímány jako „mimořádná krizová událost minimálně desetiletí“, jsme nyní svědky každou chvíli. Právě zvyšující se frekvence těchto událostí spolu s jejich narůstající intenzitou, by měla být tím nejsilnějším varovným signálem. Systémový kolaps není nemožný. Možnosti zvládat tyto události se komplikují, munice byla prakticky vystřílena.
Která konkrétní firma by mohla být kandidátem na spouštěče nového kola krize? Prakticky jakákoliv významnější banka, počínaje např. Bank of America přes UniCredit Bank až po SocGen. Komerční banky si mezi sebou přestávají věřit, podobně se začínají chovat i velké nadnárodní korporace. Výsledkem této nedůvěry je rekordní objem jednodenních vkladů evropských bank u Evropské centrální banky. Podobného vývoje jsme byli svědky ve dnech kolem pádu Lehman Brothers. Ač se to může zdát podivné, mezi kandidáty na problémy ční Evropská centrální banka. Podle ní několikanásobně vzrostla poptávka po krátkodobých (většinou tříměsíčních) půjčkách. ECB se tak dostává do problému s durací aktiv a pasiv. Ta má jen jediného možného zachránce, a to americký Fed. Ale ani ten není všemocný a nemusí na vše stačit.
Konkrétním impulzem ke spuštění krize by mohly být problémy s deriváty. Deriváty totiž v poslední době plnily funkci balíčku poslední pomoci. Bez jejich explozivního růstu v letošním roce by se celý globální bankovní systém již sesypal jako domeček z karet – podle dat Bank for International Settlements jen za první pololetí roku 2011 stoupl celosvětový objem derivátů o 107 bilionů USD. Deriváty byly centrálními bankami využívány, aby udržely úrokové sazby při dně.
Globální boj o moc: Vzniká osa Berlín-Moskva-Peking?
Na globální geopolitické scéně probíhá dlouho nevídaný boj o moc. Boj to je tuhý, chování USA bude bezpochyby ovlivněno letošními prezidentskými volbami. Země BRIC jsou v nevýhodě: mají velkou část rezerv uloženou v dolarech. Klíčové bude, kolik jsou tyto země ochotny zaplatit za dosažení svých cílů. Pokud se odhodlají k razantním krokům, řeknou vyspělým zemím něco ve stylu „Trhněte si nohou, přestaňte se vměšovat do volného kapitalismu. Finanční krize je vaše dílo, teď se bude hrát podle našich pravidel.“ Výsledkem takového chování zejména Číny a Ruska by mohl být vznik osy Berlín-Moskva-Peking. Náznaky tohoto scénáře jsou čím dál častější, i když prozatím leží mimo jakoukoliv pozornost mainstreamových médií. V případě vzniku bude tato osa založena na nové tvrdé měně, ať už jí budeme říkat marka, severní euro nebo tolar. Pravděpodobně by takováto měna v sobě obsahovala zlatou složku.
Čína již jednotlivé kroky směrem k získání převahy podniká. Jako vzor může působit její dohoda s rakouskou centrální bankou. Navíc před nedávnem uzavřela dohodu s Japonskem o používání vlastních měn při vzájemném obchodu. Je to již její několikátá dohoda tohoto typu, od podzimu 2010 má podobnou dohodu uzavřenu i s Ruskem, s Brazílií ji má ještě o něco déle. Čína tak bude jednou ze zemí s hlavním slovem. Nesmíme však zapomínat, že její chování může významným způsobem ovlivnit vývoj její domácí ekonomiky a následně pak stav domácího bankovního systému.
Další zemí s hlavním slovem bude Německo, které je hlavním rozhodčím ve hře nazvané „Přežije euro, nebo ne?“. V této hře se Německo řídí primárně svými vlastními zájmy. Pokud by se odhodlalo k zásadní změně, nemůže podniknout takové kroky jen tak. Politické krytí jakékoliv zásadní změny musí mít perfektně připravené, včetně načasování (ideálně jako reakce na „průser“ nevídaných rozměrů).
Pozadu nezůstává ani Rusko, skupuje prakticky veškerou domácí produkci zlata, rozvíjí zahraničně politické aktivity za účelem posílení vlastní pozice. Zapomínat bychom neměli ani na Putinův projev z konce ledna 2009 u příležitosti otevření ekonomického fóra v Davosu. Mluvil tam o nezbytnosti zcela reformovat globální finanční systém. Aniž bych se chtěl zastávat Putina a jeho praktik, zahraniční tlak na zrušení nedávných voleb může klidně souviset se snahami USA oslabit Rusko, a tedy i vznikající osu.
A přidají se k ní producenti ropy?
Tato osa bude totiž schopna v zásadní míře ovlivňovat geopolitický vývoj na světě, nemluvě o situaci, pokud by přibrala do party i země Perského zálivu. Za takovéto konstelace by nová měna měla potenciál prosadit se velice rychle včetně získání statutu rezervní měny, a to i přes očekávaný odpor stávajících finančních center, tedy Spojených států a Velké Británie (americké letadlové lodě v Perském zálivu nejsou náhodou). K tomu se Hongkong a Dubaj začínají profilovat jako centra obchodu se zlatem (o aktivitách Hongkongu jsem během roku psal několikrát). Role amerického COMEXu bude postupně k nelibosti velkých finančních institucí upadat. A to nejen kvůli zmiňovaným novým centrům. Vždyť například Sprott nakupoval zlato pro své fondy ne přes burzu, ale oslovil přímo těžařské společnosti. To je to poslední, co si mohou finanční kruhy přát.
Podle některých komentátorů je v záloze vznik globálního barterového systému. Ten by mohl nastoupit v okamžiku krachu stávajícího měnového uspořádání a zároveň by se nevynořila nová široce akceptovaná rezervní měna (ať už stávající SDR nebo nově vzniklá měna). Tato „barterová jednotka“ by nahradila dolar, který je dnes používán ve velkém množství mezinárodních transakcí. Země s obchodním deficitem by pak například musela svůj deficit uhradit ve formě zlata nebo jiným, zejména pro věřitele akceptovatelným způsobem.
Co čeká finanční sektor?
Dalším krokem v boji o moc by se mohlo stát rozsáhlé vyšetřování špiček globálního finančního systému. O tomto vyšetřování jsem před rokem psal jako o jedné z potenciálních černých labutí. Podle určitých signálů pravděpodobnost takovéhoto vyšetřování o něco vzrostla. Pokud by k něčemu takovému skutečně došlo, nebude to souboj v rukavičkách a stávající finanční systém se otřese v základech. Doslova.
Bankovnictví se dočká zásadní transformace, podobně jako po krizi před 80 lety se opět striktně oddělí bankovnictví komerční a investiční. Nedivil bych se, kdybychom za pár let na komerční bankovnictví pohlíželi jako na „utilities“, tedy podobnou optikou, jakou se dnes pohlíží na elektrárny, vodárny apod., a to včetně aplikovaných regulací. Rok 2012 by pak byl prvním krokem na této cestě. Protože banky jsou dnes větší než před 3–4 lety, je pravděpodobné, že i problémy jimi způsobené budou násobně, ne-li řádově větší. Pokud by tomu skutečně tak bylo, vyřešení problémů takovýchto rozměrů se může dostat mimo možnosti vlád či centrálních bank včetně Fedu.
Globální ekonomika se přiblíží recesi, ne-li depresi. Žádná ekonomika nebude negativních dopadů ušetřena, největší dopady na finanční sektor by měly problémy Itálie, Francie, Španělska, ale i Německa, o Spojených státech nemluvě. Po celém světě hrozí nárůst izolacionismu a protekcionismu. Doprovodným jevem bude řada devalvací ve snaze získat konkurenční výhodu. Tyto devalvace však budou mít pouze krátkodobý efekt, protože budou následovány devalvacemi dalších zemí. Finálním výsledkem tohoto kolotoče bude znehodnocení prakticky všech stávajících měn vůči fyzickým aktivům.
Kdo vyhraje?
Ty země, které jako první seberou odvahu opustit stávající měnové uspořádání a nezůstanou součástí padajícího domina. Nemám na mysli např. pouhé opuštění eurozóny například Řeckem, ale realizaci skutečné strukturální reformy měnového systému, včetně zavedení nové měny alespoň částečně kryté zlatem. Investorů se týká totéž. Podle Credit Suisse už moc času nezbývá.
Vlna se blíží, kdo uteče, vyhraje.
Autor je soukromý investor a provozovatel investičního portálu pro investory.
