Rozšiřování Unie: Ano! Ale na západ...

Luboš Palata, Ekonomika, 16.03.2010

Jednou z hlavních priorit prakticky všech nových zemí Unie je podpora dalšího rozšiřování Unie „na východ“. Podobný názor zastává oficiálně i Evropská komise a bruselské úřednictvo. Výhrady však mají občané starých členských zemí, vyjádřili je podle některých hlasů odmítnutím Evropské ústavy ve francouzském nebo holandském referendu.

Vzhledem k tomu, že se tato všelidová hlasování uskutečnila nedlouho po rozšíření Evropské unie, bylo možné tento pohled na vstup nových členských zemí označit za předpojatost, předsudky a neodůvodněné obavy. Dnes, po šesti letech od vstupu deseti nových zemí a třech letech od rozšíření o Bulharsko a Rumunsko, lze však skutečně hodnotit. A toto hodnocení zdaleka nevyznívá tak kladně, jak se „noví Evropané“ i vedení Evropské unie snaží někdy líčit.

Velké rozšíření Evropské unie 1. května 2004 i jeho rumunsko-bulharský dodatek 1. ledna 2007 bylo snížením standardu, který Evropská unie před rozšířením měla – ekonomického, demokratického, vzdělanostního, bezpečnostního... Mezi průměrem Evropské unie a novými zeměmi (vyjma ty nejmenší, tedy Maltu, Kypr a Slovinsko) zela veliká mezera. V prvních letech se zdálo, že bude poměrně rychle zacelena, nové unijní země díky nové přitažlivé unijní značce, ale také miliardám eur z unijních fondů zažívaly svá zlatá léta, nejlepší roky za poslední století.

V německých stopách

Dělo se tak na úkor západní Evropy, z níž se tyto nemalé finance na východ přesouvaly. A to, že by na západě kontinentu nechyběly, si nelze namlouvat. Evropská unie tak v omezenější míře napodobila německé sjednocení, které vlastně bylo prvním rozšířením Unie o postkomunistickou zemi. A rovnou dodejme, že rozšířením velice nepovedeným, za které Němci, jak ti východní, tak ti západní, platí dodnes.

Rozšíření Evropské unie bylo daleko umírněnější, s velkým časovým odstupem od pádu komunismu, s menšími očekáváními na obou stranách. Hrozivé však je, že se i přesto průběh rozšíření EU začíná německému sjednocení nebezpečně podobat.

Minulý rok až dva ukázaly, že zlatá léta „nové Evropy“ jsou pryč a že krize, která měla na západ Unie tvrdý dopad, dopadla na východ ještě tvrději. Mnozí ekonomové dnes mluví o tom, že místo rychlého dohánění unijních standardů čeká v příštích letech nové členské země v lepším případě stagnace. Evropská unie se dnes s vypětím sil snaží vyřešit problém Řecka, které bylo, řekněme si to rovnou, první zemí našeho typu, kterou Unie přijala. Všechny hlavní problémy, které tíží Řecko – korupci, nezodpovědnou politickou scénu, šedou ekonomiku, malou produktivitu, nízkou úroveň vědy a vzdělání, chudý a nefungující stát – to všechno v podobné míře najdeme nejen v Rumunsku a Bulharsku, ale téměř ve všech nových členských státech střední a východní Evropy.

Neposílilo, ani nesemklo

Téměř zbankrotované Maďarsko (ale i Rumunsko), Lotyšsko, které se v ekonomickém smyslu vrátilo o pět nebo deset let zpátky, Bulharsko, potýkající se s mafií a zločinem horšího než italského typu, to jsou jen některé příklady z mnoha. Je třeba si konečně nahlas říci – Evropskou unii rozšíření neposílilo, ale oslabilo, nesemklo, ale rozložilo a více jí bere, než jí přináší. Unie, a už vůbec ne eurozóna se nemohou dále rozšiřovat o země „východního typu“, ale podobně jako po rozšíření v letech 1981 a 1986 (o Řecko, Portugalsko, Španělsko), potřebuje EU transfuzi vyspělých a bohatých států. Unie by proto ve svém nejbližším rozšíření měla usilovat o státy jako Norsko, Švýcarsko nebo Island (finanční krize je u této skandinávsky spořádané země jen výjimka z pravidla). Až teprve po nich by měl přijít čas na Srbsko, Makedonii nebo Ukrajinu.

I když se zdá, že je naším národním zájmem, abychom se stali „střední částí Evropské unie“, vyšším zájmem by měla být co nejsilnější, nejbohatší a co nejlépe fungující Unie jako celek. Navíc pokud skutečně chceme pomoci, aby se Srbové nebo Ukrajinci stali co nejdříve novými členy Unie, musíme plnit své domácí úkoly. Tak, abychom skutečně byli pro EU přínosem, kterým ani šest let po svém vstupu v žádném ohledu nejsme.

Autor je redaktorem Lidových novin

Foto: Profimedia.cz