Španělská finanční krize: „Ztráta z cihel“

Pavel Kohout, Ekonomika, 08.02.2010

Ještě před pár lety se zdálo, že Španělsko je novou ekonomickou superstar Evropy. Dnes je všechno jinak.

Pro ilustraci uvádím úryvek z článku, který jsem napsal začátkem června 2007: „Vstup do eurozóny se může do ekonomik různých zemí promítnout různým způsobem. V případě Španělska mělo přijetí eura za následek mimořádný hospodářský růst. (...) Španělsko prožívá čtrnáctý rok nepřerušeného růstu. Nezaměstnanost, která v 90. letech dosahovala 20 procent, poklesla na úroveň 8,2 procenta.“

Tehdy bylo hospodářství většiny zemí EU v nejlepší kondici za několik posledních desetiletí. Francouzský tisk přinášel na titulních stránkách informace, že nezaměstnanost poklesla na nejnižší úroveň za posledních dvacet let. Španělská nezaměstnanost byla nejnižší dokonce za čtvrtstoletí.

Klondike v Pyrenejích

Španělská konjunktura byla viditelná a současně hmatatelná. Z velké části byla totiž postavena z betonu. Článek z června 2007 cituje některá tehdy aktuální čísla:
„Rychlý hospodářský růst byl doprovázen – a z velké části také způsoben – masivním boomem na trhu nemovitostí. Španělská centrální banka uvádí, že během posledního desetiletí se ceny domů a bytů ztrojnásobily. Banky půjčily jen v samotném roce 2006 celkem 250 miliard eur developerům, což byl osminásobek ve srovnání s rokem 1998. Dále půjčily 134,3 miliardy eur stavebním společnostem a 544 miliard eur kupujícím; objem hypotéky vzrostl ve srovnání s rokem 1998 čtyřnásobně.“

Španělé měli neotřesitelnou víru, že ceny nemovitostí mohou jít jen nahoru. Investice do nemovitostí se staly nejen národním sportem, ale také atrakcí pro cizince. Angličané, Němci, Nizozemci a jiní Evropané „objevili“ ve španělských nemovitostech nový Klondike. Ve světě, který měl ještě v živé paměti krach technologických společností v roce 2000, představovaly investice do „cihly“ cosi důvěrně známého, spolehlivého, bezpečného. Nemovitosti se staly další velkou investiční příležitostí.

Ve Španělsku tato vlna navíc časově kolidovala se zavedením eura. Ještě nikdy předtím nebyly úvěry levnější a dostupnější. Ještě nikdy dříve nebylo pro zahraniční klienty tak snadné investovat do Španělska.

Výsledek? Hodnota majetku, který měli Španělé ve formě nemovitostí, činila v roce 2004 celkem 521 miliard eur, což odpovídalo 509 % hrubého domácího produktu. Pro srovnání, americké domácnosti ve stejném roce vlastnily nemovitosti v celkové hodnotě pouhých 159 % HDP.

„Španělský realitní trh má tedy hluboký prostor, kam lze padat,“ napsal jsem v červnu 2007. „Co se stane, když španělské nemovitosti postihne pokles cen? Nejhorší scénář: pokles kvality bankovních úvěrových portfolií, krize úvěrů (credit crunch), recese stavebního průmyslu s návazností na celou ekonomiku. Toto vše by samozřejmě mělo celoevropský dopad, který by se nevyhnul ani České republice.“

Ale ani v největším rozpuku analytické představivosti jsem si neuměl představit, jak velmi hluboký bude prostor pro pokles cen nemovitostí. Hodnota španělských nemovitostí v průměru poklesla o 65 procent od svého vrcholu. Francisco González, prezident španělské banky BBVA (druhý největší španělský poskytoval hypoték a úvěrů na stavební činnost), připustil, že tamní ekonomika nese zátěž v podobě 325 miliard eur „pérdidas del ladrillo“, doslova „ztrát z cihel“. Tato částka odpovídá 30 procentům španělského HDP. Obrovský realitní boom se začal zadrhávat na jaře 2008 a nyní přerostl ve skutečnou krizi.

Ano, Španělsko v současné době, v roce 2010, prochází velmi těžkou bankovní krizí. Její rozsah lze zhruba přirovnat ke krizi v českých bankách koncem 90. let. Španělsko je bohužel mnohem větší, takže dopad španělské krize na evropskou ekonomiku bude mnohem vážnější.

Vývoj španělských financí ukazuje, jak zranitelný je evropský hospodářský systém. Ještě v roce 2008 se vyskytovaly názory, že Evropa je v zásadě imunní vůči americké finanční krizi. Zejména Španělsko a Řecko se prý nemají čeho obávat, jelikož tamní banky se důsledně vyhýbaly americkým sekuritizovaným dluhopisům, které nesly „nákazu“ hypoteční krize.

Evropská hypoteční krize

Tyto názory byly částečně pravdivé: Evropa se nenakazila americkou finanční krizí. Evropa si vyrobila svoji vlastní. Evropská finanční krize má dvě hlavní příčiny. Tou první je devastace veřejných financí. Šampionem v této disciplíně je bezesporu Řecko. Španělsko donedávna nemělo zásadní problémy s veřejnými financemi. Od roku 2000 dokonce snížilo veřejný dluh ze 71 % HDP na necelých 40 % HDP v roce 2008. V roce 2010 se očekává opětný nárůst dluhu na 66 % HDP a v roce 2011 dokonce na 74 procent hrubého domácího produktu.

Jenže kromě veřejného dluhu existuje i dluh soukromý. Ten je pochopitelně rovněž nutno splácet. Podle údajů McKinsey Global Institute mělo Španělsko v roce 2008 celkový dluh k velikosti ekonomiky v poměru 342 %; Francie 308 %, Itálie 298 %, USA 290 %, Německo 274 %, Kanada 245 %. Exploze španělského dluhu byla pochopitelně tažena hypotékami a úvěry nemovitostním společnostem. Možná proto ani nepřekvapí, že španělská realitní krize je v poměru k velikosti ekonomiky ještě vážnější než americká hypoteční krize.

Přesto je poměrně málo známým faktem, že Španělsko prochází nejtěžší bankovní krizí od třicátých let. Španělské problémy jsou nyní ve stínu řecké krize, což je možná pro pyrenejskou zemi štěstí. Španělské banky se nyní drží nad vodou jen díky přímým půjčkám Evropské centrální banky komerčním bankám. Bez této asistence, která nyní přesahuje hodnotu 70 miliard eur, by se španělské bankovnictví pravděpodobně již složilo.

Euro jako zesilovač

Co nám říká španělská finanční krize? Jde o učebnicovou ilustraci, co se stane, když se ekonomika stane členem neoptimální měnové zóny podle teorie Roberta Mundella. Ve Španělsku euro zásadně zesílilo výkyvy hospodářského cyklu. Dokud ekonomika rostla, zesílení růstu nikomu nevadilo – snad jen zájemcům o koupi bytu či domu, kterým úvěrová inflace zhoršovala dostupnost bydlení.

Jakmile nastala recese, ukázala se odvrácená tvář eura. Propad cen, nárůst nezaměstnanosti na 19,5 %, pokles ekonomiky, prudký nárůst státního dluhu, nutnost sanace bank – toto všechno je cena za členství v eurozóně.

Kdyby si Španělsko ponechalo pesetu, bylo by vystaveno kurzovým výkyvům a úrokové sazby by byly vyšší. Mnozí by si stěžovali, ale nikdy by nedošlo k podobné úvěrové a realitní bublině.

Psáno pro Lidové noviny

Autor je ředitelem pro strategii Partners

Foto: Profimedia.cz