Tikající eurobomba: Čtvrté jednání: Budoucnost eura (2011–?)

• První jednání: Budiž euro (1991–1997)
• První jednání: Kašleme na Maastricht (1997–2001)
• Druhé jednání: Život s eurem (2001–2004)
• Druhé jednání: Podvod se provalil (2004–2008)
• Třetí jednání: Krize v Augiášově chlévě (2009–2011)
• Třetí jednání: Tak trochu jiné Řecko (2009–2011)

Co se s Evropou stane v nadcházejících týdnech a měsících, to do značné míry závisí právě na Řecku. Budoucnost Evropy však zároveň s aténským dramatem již dávno nesouvisí. Ve skutečnosti je jen pokračováním finanční tragédie, která začala v New Yorku roku 2007. Podle amerického ekonoma Kennetha Rogoffa nešlo tehdy o počátek běžné, třebaže o něco vážnější recese, nýbrž o počátek „velké kontrakce“, jaká se v globálních ekonomických dějinách odehraje jednou za 75 let. Tuto skutečnost, tvrdí Rogoff, si politici a ekonomové dodnes plně nepřiznali. To je podle něj pravý důvod, proč ta naše evropská krize, která začala coby krize důvěry, poté se změnila na krizi dluhovou a krizi likvidity a nakonec vedla k mnohonásobné krizi bonity, ne a ne skončit.

„Aktuální politikou je jednat tak, jako bychom měli krizi likvidity,“ říká Rogoff, „kterou bychom mohli překonat tak, že rozdáme dostatek úvěrů a ekonomiku znovu nahodíme. Tato diagnóza je ale chybná. Naše krize je krizí bonity a některé evropské země a regiony jsou fundamentálně nesolventní. Žádná půjčka na světě, jakkoli štědrá, dnes nemůže zachránit ani Řecko, ani Portugalsko a zřejmě ani Irsko. A Itálie je na hraně.“

Náplasti tam, kde je potřeba operace

Je-li tedy správná Rogoffova diagnóza, pak to znamená, že nový Evropský fond finanční stability (ESFS), který byl založen na pomoc ohroženým zemím, ničemu a nikomu nepomůže. Znamená to, že ničemu nepomůže ani Evropská centrální banka svým odkupem neprodejných státních dluhů. A také to znamená, že evropští vůdci, kteří dnes přebíhají z jednoho krizového jednání na druhé, jen rozdávají náplasti tam, kde by bylo třeba přikročit k radikální operaci vnitřních orgánů Evropské unie. „Nejbližším cílem by měla být redukce zadlužení,“ tvrdí Rogoff. „Tedy vyhlásit bankrot a začít znovu.“ Podle Rogoffa je Řecko tak nesolventní, že v nějakou rozumnou budoucnost může doufat jen tehdy, pokud odepíše 50 až 75 procent svého dluhu. A situace v Irsku a Portugalsku prý není o mnoho lepší.

Nepolkne-li Evropa okamžitě nějakou silnou pilulku, jakkoli hořkou, tvrdí zase Mohamed el Erian, infekce brzy napadne i její srdce a mozek – Francii a Německo.

Tak či onak, jak píše Rogoff, se europrojekt ocitl na křižovatce. Evropští partneři musejí buďto uzavřít sňatek z rozumu, z naprosté nezbytnosti, nebo se Unie dříve či později rozpadne. „Je samozřejmě otázkou, zda Evropané po tak neromantickém svazku vůbec touží.“

Klíčovou roli hrají podle Rogoffa Němci. Chtějí-li zachránit Řecko, musejí se na celou situaci podívat střízlivě. A nejprve ať se prý podívají na Itálii, kde Sever už 90 let živí Jih. A pak ať se sami sebe zeptají, zda jsou připraveni po zbytek tohoto století platit řecké účty.

Riziko hraničící s šílenstvím?

„Protože právě to by byl reálný důsledek transferové unie, o které se pořád mluví. Proveditelné to samozřejmě je. Německo je natolik silné, že by zřejmě zvládlo platit účty až do úrovně 150 procent svého HDP a trhy by už to nějak vstřebaly. Z Německa by se v takovém případě stal Superevropan a Němce by všichni milovali. Pro ně samotné by to však, upřímně řečeno, byl riskantní krok hraničící s šílenstvím.“

Když se jej dnes politici zeptají na radu, navrhne Rogoff začít co nejdříve s dluhovým sestřihem, třebaže i toto řešení by bylo velmi nákladné. Nechce-li Evropa, a především Německo, shodit postižené země do propasti, musí vymyslet způsob, jak se s bankrotáři nějak vyrovnat.

Rogoff by si prý uměl představit, že by se Evropané zaručili za dluh národních vlád ohrožených zemí, ale nic víc. V případě Irska by to znamenalo, že by se záruky nevztahovaly na komerční banky. A v případě Španělska by zase gigantické dluhy měst a obcí, například Barcelony, zůstaly čistě španělským problémem. A konečně pro Řecko by to znamenalo, že by Evropa hradila pouze nejnezbytnější výdaje státu, ale nic víc.

Hlavně by to však pro Evropu znamenalo vstoupit do velmi složitého období. „To je potíž s velkými krizemi,“ podotýká Rogoff. „V konečném důsledku na nich mnohem více lidí prodělá, než vydělá.“

Takový obrázek nám tedy předestírá americký odborník na finanční krize Kenneth Rogoff. Evropští politici jako Jacques Delors si však stojí za svou vizí velké Evropy. Delors, otec zakladatel moderní Evropy, si neumí představit, že by se eurozóna rozpadla. „Bylo by to příliš nákladné a takové riziko není podle mého názoru nikdo ochoten podstoupit.“ Delors tvrdí, že Evropa je morálním závazkem, na což dnešní politici zřejmě již zapomněli. „Pobíhají sem a tam jako zmatení hasiči a pořád věří, že se jim podaří uhasit všechny požáry do jednoho.“ To, co je podle Delorse skutečně potřeba, je silná centrální vláda v Bruselu, která by záchranné snahy koordinovala, jakož i nové robustní instituce.

Zbývají na záchranu eura pouze dvě možnosti?

Návrhy na řešení eurokrize jsou všelijaké – snížit dluh s nebo bez opuštění eurozóny, evropské ministerstvo financí či dokonce evropská hospodářská vláda – všechny jsou však víceméně jen projevem bezradnosti ekonomů a politiků. K této krizi neexistuje žádný precedens ani recept, který by bylo možnost pohotově uplatnit. Evropští politici vmanévrovali sebe i své země do bezpříkladné situace. Někteří z ní mají větší strach než jejich voliči, jelikož politici již vědí, co voliči zatím ještě ani netuší.

Nakonec jim totiž zůstanou na stole jen dvě možnosti – transferová unie, v níž silné země živí ty slabé, nebo menší měnová unie, jakési evropské jádro, které by sestávalo jen z relativně srovnatelných ekonomik.

Transferová a dluhová unie by vyžadovala nové politické instituce a jednotlivé země by se musely vzdát značného dílu svých pravomocí ve prospěch Bruselu. Některým politikům se taková představa zamlouvá, rádi mluví o společné hospodářské vládě či dokonce Spojených státech evropských, málokdy však vysvětlí, co přesně by to znamenalo.

Druhá cesta je pravděpodobnější. Nikoli však snazší a možná ani levnější. Zaprvé by se musely izolovat země jako Řecko, které jsou veskrze insolventní a nemají sebemenší šanci své dluhy někdy splatit, a několik dalších, které mají pouze krátkodobý problém s likviditou. Pak by státy bankám poskytly kapitál, aby se finanční systém nezhroutil, až by banky musely odepsat část státních papírů ve svých portfoliích. A konečně země, které by vystoupily z eurozóny, by potřebovaly neustálou podporu, protože Evropa by zkrátka nemohla jen nečinně přihlížet, jak v zemích země typu Řecka přebírá vládu chaos.

To nevypadá tak hrozně

Tak či onak bude Evropa potřebovat služby Horsta Reichenbacha. Šéf Pracovní skupiny EU se před svou první návštěvou aténských ministerstev připravuje na zápas s dekádou špatného hospodaření, stoletím zpátečnictví a pýchou na tři milénia dějin. Reichenbach je matematik, ekonom a technokrat s desítkami let zkušeností v bruselské byrokracii a všeobecně vyrovnaný muž, z něhož vyzařuje aura krajně profesionálního a estetického asketismu. Je vyslancem jiné časové zóny, poslem z budoucnosti.

Během čekání na výtah Reichenbach tvrdí, že si všude připadá „velmi vítaný“. Připisuje to skutečnosti, že je koneckonců v téhle hře „klaďasem“, zatímco na představitele takzvaného triumvirátu, tedy Evropské komise, Mezinárodního měnového fondu a Evropské centrální banky, kteří dohlížejí na dodržování pravidel, se v Řecku „pohlíží méně příznivě“.

Když projíždí aténskými ulicemi, vidí skrz tmavomodře tónovaná skla svého Renaultu Espace, oficiálního vozu Pracovní skupiny EU, dynamické evropské velkoměsto. Provoz je řídký, jelikož z Atén zmizelo na 15 tisíc stávkujících taxikářů.

Najednou zpomalí, když se na silnici objeví překážka. Pomalu objede hořící auto před americkou ambasádou. „Jejda,“ řekne a vyhlédne z okna, ale pak konstatuje: „To nevypadá tak hrozně.“

Do češtiny přeložil Aleš Drobek