Tomáš Prouza: Jak hloupí jsou doopravdy voliči?
Ekonomika, 07.08.2012
Poslední týdny ukazují, že nervozita koalice velmi rychle stoupá. Jenže voliči už zdaleka nejsou tak naivní a pochybuji, že jí skočí na okoukané triky. Vezměme si tři případy.
Tím prvním je kouřová clona ministra Drábka a jeho ministerstva práce a sociálních věcí, dávno překřtěného na ministerstvo péče o dobré kamarády – kvůli kauzám, jakými je nový software pro úřady práce (podobně průšvihový jako registr vozidel, jen se dotýkající méně lidí) nebo podivný kontrakt na kartu pro vyplácení sociálních dávek. V době ekonomické nejistoty, kdy kvůli nevhodné ekonomické politice vlády lidem klesají příjmy a ekonomika se zcela zbytečně vrací do útlumu, se Drábkovi lidé rozhodli, že pořádek musí být. A jak jinak to lépe demonstrovat než tím, že si vyšlápnou na cizince, které řada Čechů příliš nemiluje?
Berou vám práci, lidičky!
Takový přístup vrcholí v úředních rozhodnutích, jako je to, které vyměřilo osmdesátitisícovou pokutu majiteli restaurace a o pracovní povolení připravilo dva cizince. Ti majiteli za jídlo a pivo pomáhali s úklidem po zimě.
Tento případ asi přijde absurdní skoro každému. Když ale v první čtvrtině roku – když vrcholily problémy s programy pro výplatu dávek – tak ministerstvo zveřejňovalo plány na plošné pozastavení vydávání pracovních povolení pro cizince, kteří berou Čechům práci. Kouřová clona, populistické brnkání na nacionalistickou strunu. Přitom ve skutečnosti opatření mířilo na ty cizince, kteří neberou práci Čechům, ale za Čechy. Rozuměj: dělají to, do čeho se Češi nehrnou, například nekvalifikovanou práci v zemědělství.
Vyšší daně, nižší výběr
Druhým příkladem je ukázka nesmyslného zvyšování daní a neschopnost pochopit své chyby. Skutečnost, že zvyšování daní nad určitou hranici způsobuje pokles celkového výběru, je obsahem každé základní učebnice ekonomie – a každému je jasné, že české daně jsou vysoké už dost. Mimochodem proto přece měly vládní strany ve volebních programech velmi jasné závazky daně nezvyšovat, naopak pokud možno usilovat o snížení daňové zátěže – a rozpočtově odpovědně škrtat zbytečné výdaje a tlačit na větší efektivnost státní správy.
Jenže škrtat výdaje, ze kterých mohou mít politici a jejich přátelé prospěch, je asi chyba, že? Takže jsme zpět u zvyšování daní – a hlavně u neschopnosti opustit myšlenku, která se ukazuje jako nesprávná. Jak jinak pochopit rozhodnutí, že se sazby DPH v roce 2013 opět zvýší, když letošní zvýšení žádné dodatečné příjmy nepřineslo? Možná to má být ukázka rozpočtové odpovědnosti vlády – ale pochybuji, že voliči znovu skočí na trik s pohádkami o tom, že nechceme být další Řecko.
Děláme to špatně? Ale co, byli už i horší...
Třetí příklad je osobní – a je jím reakce vysokého představitele premiérova kabinetu na můj předchozí komentář o nevhodné hospodářské politice Nečasovy vlády. Čekal jsem věcné argumenty o tom, jak naopak současná vláda české ekonomice prospívá, jak její kroky zvyšují naši konkurenceschopnost či podporují růst reálných mezd (které mimochodem kvůli vyšší inflaci klesají). Místo toho, aby byl podstatou reakce věcný argument, přichází v souladu se Schopenhauerovou Eristickou dialektikou argument osobní: my možná děláme špatnou ekonomickou politiku, ale podívejte se na ty zlé předchozí vlády, které to dělaly ještě hůř.
Nevstoupíš podruhé do stejného „Řecka“
Ať už si o tom myslíme cokoliv, doba, kdy se voliči rozhodovali ve značné míře na základě ideálů, už je nenávratně pryč. Čím dál silněji se budou rozhodovat podle vlastní peněženky – a vládě se daří v čím dál víc lidech budit pocit, že jejich peněženkám vládní kroky výrazně škodí. A podruhé se opít argumenty o Řecku už nedají.
Psáno pro Lidové noviny
