Tomáš Prouza: Šetřit, nebo růst?
Tomáš Prouza, Ekonomika, 24.01.2012
Módou posledních dvou let se staly debaty o úsporách. Nejde přitom jen o Českou republiku, kde se hesla o potřebě úspor a zabránění řeckému scénáři stala hitem voleb v roce 2010 a měla překvapivý dopad na volební výsledek.
Podobně fráze o potřebě úspor za každou cenu omílá i Angela Merkelová, i když její Německo samo sází především na ekonomický růst, a nikoliv na masivní utahování opasků.
Jenže jak ukazuje nejen Řecko, ale i Španělsko nebo Itálie, přílišný důraz na úspory za každou cenu ekonomiku ubíjí, vede ke zvyšování nerovnováhy mezi chudými a bohatými, mladé dostává na okraj společnosti, protože nemohou najít žádnou práci, a osekávané sociální dávky znamenají, že i potřební rychle klesají pod hranici chudoby. Výsledkem je nejen nedůvěra v klasické politiky a z toho plynoucí růst různých nebezpečných okrajových politických uskupení, ale i rostoucí riziko sociálních nepokojů a rozpadu evropské společnosti, založené na solidaritě a podpoře šancí pro každého, kdo je chce využít.
Ekonomická síla Asie: návrat k normálu
Někdo může namítnout, že jinak se chovat nelze, protože nám na záda dýchají asijské ekonomiky. Pokud se ovšem podíváme do ekonomické historie světa, zjistíme, že posledních dvě stě let, kdy podíl asijské ekonomiky klesal až někam k 15 procentům, bylo pouhou anomálií. Asijský růst posledních dvaceti let je jen postupným návratem k normálu – vždyť třeba před 400 lety dosahoval podíl asijských ekonomik na celosvětové produkci 65 procent a ještě na počátku první světové války podíl Asie na celosvětové ekonomice dosahoval celé čtvrtiny.
Ano, počátky asijského návratu byly založeny na levné pracovní síle. Jenže to už dávno není pravda. Asijské země velmi brzy pragmaticky pochopily, že musí investovat nejen do infrastruktury, ale především do vzdělávání, výzkumu a vývoje, které jim zabezpečí dlouhodobý růst. Řada asijských zemí má dnes kvalitnější školství než evropské země a dokáže studenty motivovat k co nejlepšímu vzdělávání. Zároveň mnoho asijských zemí buduje to, co jim vždy chybělo – sociální systém, kvalitní zdravotnictví a penzijní zabezpečení.
Krátkodobé úspory, nebo dlouhodobý rozvoj?
Evropské země samozřejmě musí spořit – ale opravdu chceme žít se sociálním systémem, který bude časem horší než v Asii? Opravdu chceme rezignovat na kvalitní vzdělávání a spokojit se s podprůměrnými školami pro masy a kvalitou jen pro ty, kteří si ji mohou dovolit koupit? Ano, škrtejme tam, kde se plýtvá, a zkusme omezit korupci činy, a ne tím, že budeme vytvářet vládní výbory. Ale přemýšlejme také, jestli nám stojí úspora pár set milionů za to, že uvrhneme spoustu méně šťastných spoluobčanů do chudoby nebo že znemožníme dětem získat slušné vzdělání. Tyhle krátkodobé úspory se nám totiž velmi vymstí. Ale pochopíme to až o několik volebních období později.
