Triumf newspeaku: když se zdaňování a rozhazování říká úspory a škrty

Jaké strašlivé škrty tedy v Evropě probíhají? Průměrný rozpočtový schodek zemí eurozóny byl loni 3,7 procenta HDP, v krizovém roce 2009 činil 6,4 procenta.

Schodky tedy v posledních letech pomalu klesají, ale pořád jsou výrazně vyšší než před finanční krizí. Obdobně celkové veřejné výdaje – vloni byly v eurozóně mírně přes 49 procent HDP. To je sice méně než v roce 2009, o dva roky dříve ovšem bylo číslo pod 46 procenty.

Ve skutečnosti se slovem škrty rozumí často pouze omezení výdajů ve srovnání s tím, kolik by si politici představovali.

Výjimkou nejsou ani problémové státy jižní Evropy. Španělsko loni utratilo 47 procent HDP, téměř o pětinu víc než před krizí. Španělské veřejné výdaje v poměru k výkonu ekonomiky ve skutečnosti nikdy nepřestaly růst. I v absolutním vyjádření jsou stejné jako před několika málo lety. I když odečteme výdaje na sanaci Bankie, dramatické výdajové škrty pořád nejsou vidět.

Podle Evropského účetního dvora přitom Španělsko staví dálnice téměř dvakrát dráž než Německo, nějaké rezervy v rozpočtu tedy zjevně má.

Keynes v hrobě rotující

Jistě, čísla o výdajích v poměru k HDP mohou být zavádějící. Výdaje na automatické stabilizátory, jako jsou podpory v nezaměstnanosti, v recesi nutně rostou, škrtat se musí v jiných kapitolách. Ale taková je zkrátka realita, od jisté meze zkrátka nelze v zadlužování pokračovat.

Lord Keynes by se asi zděsil, kdyby viděl některé svoje dnešní následovníky. Zatímco on tvrdil, že v dobrých letech má stát šetřit a ve špatných utrácet, v realitě státy provozovaly rozpočtovou „stimulaci ekonomiky“ prakticky pořád. Když došly na hranici předlužení nebo za ni, řešením má být další zadlužování? Tomu snad může věřit jedině... profesionální ekonom.

Stačilo by prý utratit ještě trochu víc. Jenže kde je hranice? Když nestačí čtyřprocentní deficit, bude stačit dvojnásobný? Připomíná to snahu vytáhnout sama sebe za vlasy z bažiny.

Zregulujte regulaci regulace regulace!

A při tom tahání sebe samé za vlasy se Evropa ještě střílí do nohy. Aby mohlo utrácení pokračovat, mnohé státy zvyšují daně. Větší sahání do kapes občanům a firmám se pak vydává za „úspory“ – vskutku dokonalý newspeak.

A nejde jen o daně. V indexu ekonomické svobody je Řecko na 117. místě, jednu příčku před Malawi. Francouzský zákoník práce má 3650 stran. Problémy způsobené jednou regulací pak má vyřešit další regulace, například dotace na pracovní místa pro mladé. Geniální řešení. Státy zkrátka dělají vše pro to, aby se ekonomika z recese pokud možno nedostala.

Situace v Evropě je samozřejmě daleko komplexnější. Nelze ale tvrdit, že zeštíhlování státu nefunguje. V Evropě ho totiž dosud v podstatě nikdo nevyzkoušel.

Psáno pro E15, autor je finanční analytik Partners