Unijní pokrytectví: Bez cel, bez kvót, bez banánů!

Petr Preclík, Ekonomika, 09.06.2010

Ambiciózní program Evropské unie na podporu rozvoje nejméně rozvinutých zemí světa nazvaný „Cokoli kromě zbraní“ (EBA) letos oslaví deset let od svého formálního navržení Evropskou komisí. Jak už napovídá název, projekt umožňuje dovážet zboží z chudých zemí do států unie bez cla a kvót. Zakázán je jen dovoz zbraní a munice - kdyby to tak platilo i obráceně. Ačkoli ho mnozí vítali jako originální cestu z bludného kruhu chudoby, ani po osmi letech fungování program nepřináší žádné přesvědčivé výsledky. Proč?

Důvodů je několik: Vzápětí po spuštění z něj Evropská komise jako úlitbu domácím lobbistům dočasně vyloučila čerstvé banány (do roku 2006), rýži (do roku 2007) a cukr (do roku 2009) tedy komodity pro rozvíjející se země nejzajímavější. Dodatečné limity a důraz na původ dovážených výrobků navíc pro mnohé "rozvojovky" stále představují nepřekonatelnou komplikaci.

Trocha rozvojového pojmosloví

Na seznam nejméně rozvinutých zemí (least developed countries, LDCs) je zařazen ten stát, jehož hrubý národní produkt nepřesahuje 750 dolarů na obyvatele. Kromě nízkého národního produktu jsou LDCs charakterizovány také nízkou úrovní lidského kapitálu (Human Assets Index), který se vypočítává podle procenta podvyživené populace, úmrtnosti dětí do pěti let, proporce dětí zapsaných do středních škol a gramotnosti dospělého obyvatelstva. Poslední sledovaným indikátorem je Index ekonomické zranitelnosti (Economic Vulnerability Index, EVI).

V současné době je na tomto seznamu čtyřicet devět zemí, mezi nimi například Afghánistán, Bangladéš, Kambodža, Madagaskar, Sierra Leone, Somálsko, Súdán, Uganda nebo Východní Timor. Na globálním HDP se těchto téměř padesát států podílí dohromady jen asi 0,65 %. Evropská unie se rozhodla výhody svého programu nabídnout všem LDCs kromě Myanmaru (Barmy), který Unie dočasně vyškrtla v roce 1997 pro přetrvávající praxi nucených prací.

Projekty podobné tomu evropskému vznikly na doporučení Konference OSN o obchodu a rozvoji. Navržená výjimka z Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) od roku 1971 umožňuje vyspělým zemím vytvořit individuální preferenční režimy pro rozvojové země. Jinými slovy, při obchodování s chudými zeměmi mohou vyspělé země obejít zákaz diskriminačních a preferenčních režimů obsažený v prvním článku GATT. Taková výjimka samozřejmě nedovoluje státům obchodovat s různými rozvojovými zeměmi různě (například rozlišovat mezi ex-koloniemi a ne-koloniemi na stejné úrovni rozvinutosti), umožňuje pouze vytvořit preferenční schéma rozlišující země pouze na základě jejich stupně rozvoje.

Jak ale uvádí současný šéf komunikace Bílého domu Robert Gibb, „Cokoli kromě zbraní“ nepřináší nejméně rozvojovým zemím žádnou revoluční změnu: V době prosazení programu již bylo 90 % zboží do EU dováženo bezcelně. Program do tohoto seznamu přidal 919, z absolutní většiny zemědělských, položek. Jak ale ukazují analýzy, rozvojové země mohou z oněch devíti set položek efektivně využít pouze několik: hovězí maso, sýr, kukuřici, banány, rýži a cukr. A právě na banány, rýži a cukr dlouhá léta platilo unijní embargo. Nelze se proto divit, že až do roku 2009 program prakticky nikomu nepomáhal. Spokojení s ním mohli být snad jen zaměstnanci bruselského PR oddělení.

O bezzubosti podobných programů svědčí mimo jiné i to, že za prvních čtyřicet od definování termínu nejméně rozvinuté země a povolení preferenčních systémů se jen dvěma zemím podařilo seznam nejzaostalejších opustit. V roce 1994 se to podařilo Botswaně, v roce 2007 pak Cape Verde.

Nepřesvědčivé výsledky

A nezdá se, že by svítalo na lepší časy. Ačkoli od roku 2009 přestaly platit poslední z výše zmíněných limitů a dveře pro mnohé zemědělské produkty se pootevřely, nejméně rozvinutým zemím se stále nedaří programu dostatečně využívat. Jediným ambiciózním uživatelem programu zdá se být jen Mozambik, který do roku 2012 plánuje zvednout svou produkci cukru ze současných 300 000 tun ročně na 500 000 tun a většinu tohoto přídavku prodávat právě do zemí EU. Ostatní země už tak spokojené nejsou.

Neschopnost pomoci ostatně přiznává i samotná EU. Ve své zprávě k vývoji v Afghánistánu tvrdí, že země program využít nedokázala ať už pro příliš vysoké bezpečnostní požadavky, nebo pro nesplnění podmínek původu zboží. Analýza navíc neočekává žádné zlepšení před rokem 2013. I při absenci cel a kvót jsou zkrátka unijní trhy výrobkům z chudých zemí uzavřeny. Zatímco „domácí“ zemědělci tyjí z našich daní, ti, kteří by mohli poskytnout levnou alternativu, mají dveře zavřené.

Celý program navíc nebyl stavěn jako primárně zemědělská iniciativa. Naopak. Nejchudší země měly získat možnost dovážet do zemí EU ty výrobky s přidanou hodnotou, nejenom nezpracované primární suroviny. Jenomže většině zemí se nedaří naplnit unijní požadavek na původ zboží. Všechny etapy výroby totiž musí proběhnout právě v nejméně rozvinuté zemi, která je součástí projetu. A takový požadavek mnohé státy zkrátka splnit neumějí. Podobně problematické se jeví i mnohé bezpečnostní předpisy, které výrobky do EU dovážené musí splňovat.

Ve výsledky tak program prvních osm let své existence blokoval tři ze šesti nejlukrativnějších položek, které měl nabídnout. I po vypršení přechodné doby stále nenabízí mnohým zemím víc než odbytiště zemědělských produktů, cesta pro průmyslové produkty je stále nepřímo uzavřena. V takovém světle pak působí výzva EU k zemím G20, aby celá tato bohatá skupina států přijala program EBA za svůj, pouze jako velmi prázdné a velmi populistické gesto.

foto: profimedia.cz