Východní Německo: koule na noze Evropy
Luboš Palata, Ekonomika, 02.08.2010
Mám k tomu místu velkou nostalgii. A rozhodně nejsem sám. Bonnská republika, jak se někdy podle hlavního města říkává bývalému západnímu Německu, byla úplně jiným Německem než republika, pro kterou by se mohlo používat označení Berlínská.
Přestěhování spolkových úřadů z porýnského, téměř lázeňského města Bonnu do rušného, asi nikdy nedostavitelného Berlína, bylo jen symbolickou tečkou za tím, co muselo následovat, když se Německo rozhodlo sjednotit. I když sjednocení není příliš odpovídající název toho, co se na počátku devadesátých let stalo a co by se – kdyby to neznělo tak nepřijatelně – dalo nazvat anexí. Dobrovolnou anexí východu západem.
Německo se nemuselo sjednotit
Sjednocení Německa se nám dnes zdá jako cosi přirozeného, jako něco, co nemělo alternativu. Ale alternativu to samozřejmě mělo, protože Německo jako takové není příliš přirozený státní útvar. I proto má dodnes federalizovanou státní strukturu a i v ní jsou ještě jakési nadřazené federální útvary – Svobodný stát Bavorsko a podobně i Sasko. Byť jsou oba „svobodné státy“ jen jakýmsi historickým reliktem z dob sjednocování Německa v druhé polovině devatenáctého století, přesto, podobně jako mnoho jiných věcí, připomínají jen velice krátkou historii Německa jako jednotného „národního státu“.
Státu, jehož součástí dnes není Rakousko (a Česká země), území, která byla dlouhá století doslova srdcem „Svaté říše římské národa německého“, od jejíž tradice se dnešní Německo do značné míry odvozuje. Pokud tedy není součástí Německa Rakousko (po roce 1918 vítězné velmoci sjednocení Rakušanům zakázaly) a dnes je z něj dobře fungující „národní stát“, není možné říkat, že východní Německo nemohlo po roce 1990 existovat jako samostatný stát. A Bonnská republika zůstat Bonnskou republikou.
Oproti dnešnímu stavu by to mělo mnoho výhod. Především, západní Německo by zůstalo evropským civilizačním lídrem, kterým až do roku 1990 bylo. Když srovnáme pozici staré Spolkové republiky a té dnešní, je vidět znatelný propad. Z jednoho z nejbohatších evropských států se stal šedý průměr Evropské unie. Investice směřují z ekonomického hlediska naprosto katastrofálním směrem – ze západu, kde mohly přinášet užitek, na východ, kde sanují sociální smír, staví dálnice vylidněnou krajinou a natahují optické kabely ve městech, v nichž nikdo nechce bydlet.
Omezení podpory východu, cesta z krize
Transfer dnes už více než bilionu eur ze západu na východ je tou hospodářsky nejhorší operací, která byla od druhé světové války provedena, a pokud někde hledáme důvod propadu celé Evropské unie v posledních dvaceti letech, lze ho najít tady.
„Znovuvybudování“ východního Německa doslova zničilo Německo západní, kde se patnáct let od sjednocení téměř neinvestovalo. Výsledkem je ale pouze neživotaschopný východ, který si na sebe nedokáže vydělat a odkud po sjednocení odešly miliony lidí a tento odliv nekončí. I Česká republika, která svoji transformaci zvládla bez onoho bilionu eur, má dnes vyšší hospodářskou výkonnost na hlavu než velká část východoněmeckých spolkových zemí. A troufám si říci, že je tu i lepší nálada – nejen v tom, že tu na rozdíl od východních spolkových zemí nejsou bývalí komunisté ve vládách a nemají ve volbách desítky procent hlasů.
Východní Německo přitom mělo všechny předpoklady být i v demokratických poměrech nejúspěšnějším státem z bývalých socialistických zemí. Nestalo se! I přes obrovský vnější pokrok – někde ten bilion eur musí být vidět – by východ při případném novém rozdělení Německa do měsíce hospodářsky, politicky i sociálně zkrachoval.
Pokud dnes hledá Evropa i Německo úspory, tou největší v rámci celé unie by bylo, kdyby se přestaly cpát peníze do východního Německa a kdyby se nové spolkové země postupně transformovaly v soběstačné útvary. Tak jako naše část Evropy musí omezit korupci, změnit penzijní systém, protože na to už nemá, mělo by Německo samo změnit své uvažování o východě.
Představa, že jinak, než aby západ sponzoroval východ, to v Německu nejde, je největší brzdou toho, aby se Spolková republika vrátila na pozici lídra Evropy a Evropská unie jako celek stala opět oblastí prosperity.
Luboš Palata, Bonn
Autor je redaktorem Lidových novin
Foto: profimedia.cz
