Vyplácení služky: Víte, co znamená písmeno „T“ ve zkratce TOP 09?

Má ji přehnutou přes levé koleno, její nohy sevřené mezi svými, pěstí jí tiskne kříž, sukni vykasanou a kalhotky stažené, a plácá jí holou rukou, nejprve jednu půlku, zbarvuje ji do ruda v kontrastu s oslňujícím alabastrem (jak stojí v příručkách) té druhé, a pak se s touž náruživostí vrhá na její družku. „Jau! Prosím vás, pane!“ „Ale, ale, víte, že sebemenší projev odporu znamená deset ran rákoskou navrch!“ připomíná jí a ohýbá ji přes židli. „Je-li vám cokoli přikázáno, nezareptáte, jakož neprozradíte ve tváři sebemenší nelibost, a řádně a s radostí uložený úkol vykonáte!“

Román Roberta Coovera Vyplácení služky mě fascinuje od puberty, i když tehdy jsem ještě netušil, že jde o literární experiment, a hltal jsem to jako pornografii. Příběh v té tenké knize nenajdete. Jen podivný rituál, při kterém pán domu každé ráno výpraskem trestá služku za drobné prohřešky. První z dvojice se tváří, že ho to bolí na duši, ta druhá zase, že ji to bolí na hýždích. Přitom si však oba absurdní výprask užívají.

Coover si takhle dělal legraci z tradiční společnosti. Nám obraz z jeho románu pomůže udělat si – neveselou – legraci ze strany, která na tradici odkazuje hned v prvním písmenu svého názvu: TOP 09.

Když je potrestání služky důležitější než uklizený dům

Topku jsem předloni do sněmovny volil i proto, že slibovala méně přerozdělování než konkurence. Jako člověk ze střední třídy – ani čistý donátor státu, ani černý pasažér – jsem to nedělal s mručením „na chudý lid musí být přísnost.“ Věřil jsem, a pořád ještě věřím tomu, že nerozplizlý, hospodárný stát (mimo jiných předností) dává chudým víc šancí na to vyšplhat se nahoru než zadlužený kolos uplácející voliče pastelkovným, na které si vytáhl z kapes potenciálních zaměstnavatelů a zákazníků.

Chachacha. Nechejme zaburácet smích Miroslava Kalouska, který si boj se zadlužením představuje po svém – a kterému dáme pro zbytek komentáře pokoj, protože je toho na něj teď moc.

Co mě dožírá, je boj ministrů TOP 09 proti lidem, kteří využívají veřejné sociální služby – nejen proti těm, kteří je zneužívají. Tedy jejich snaha nebohou služku rituálně potrestat, aniž by to výrazně přispělo k tomu, že bude dům uklizenější, v našem případě státní účty zdravější.

Komu pomůže zákaz vycházení pro těhotné a zkroušené depresemi

Vezmeme to jedno po druhém a užijeme si u toho Coverových citoslovců pleskání různých předmětů o služčin zadek, výborně přeložených Jaroslavem Kořánem:

O sociální kartě jsem už psal. Kdo si chce za dávky koupit alkohol, ten chytré kartě navzdory snadno smění jogurty za vodku hned před obchodem. Zato pro tělesně postižené žijící na okraji společnosti i republiky bude každý nákup či cesta pro důchod dobrodružnou výpravou do města za sedmero kopci. Sociální karta tak je opravdu sociální jen pro Českou spořitelnu. ŠVÁC! MLASK.

Pak Jaromír Drábek přišel s povinným hlášením nezaměstnaných na poštách – aby se tak přišlo na to, jestli někdo nepodvádí systém a nechodí za zády úředníků do práce. Připomeňme si fakta: V Česku řádně zaměstnaní lidé odvádějí státu 45 % mzdy. Načerno zaměstnaní nic a ještě k tomu dostanou pár tisíc podpory. Možná v hlubokém vesmíru existuje planeta, na které by druhá varianta přestala být výhodná jen kvůli tomu, že podvodník musí jednou za pár týdnů vystát frontu u přepážky. Ta planeta bude ale od nás tak daleko, že by k ní nedoletěl ani pilot Pirx. Na Zemi se jen tvoří o to větší tlačenice, ve kterých se mačkají ti, co musí něco vyzvednout nebo poslat, s těmi, kteří přišli jen zamávat pošťačkám. Uíííí-PLESK!

Naposled se Drábek postaral o to, že lékaři už nemůžou nemocným předepisovat neomezené vycházky. Pro všechny platí večerka, nebo spíš domácí vězení: maximálně šest hodin denně venku a do sedmi večer doma. Přeložíme si líbivé heslo „bojujeme proti zneužívačům systému“ do češtiny: Zedník se zlomenou rukou musí před sedmou odejít ze svatby vlastní dcery, pokud se nekoná v jeho obýváku. Přepracovaný vyhořelý manažer nemůže na komedii do divadla. Komu tím pomůžete? Disciplíně přece a žádné dotazy! PRÁSK! fíí-ŘACH!

Kéž by pro zakázky platilo to, co pro dávky

Domácí vězení platí i pro rizikově těhotné, sociální karta výhledově visí i nad starobními důchodci. Všímám si ale, že mí známí, kterých se tahle omezení můžou citelně dotknout, neremcají. Spíš si libují, jak to pleská. Rituální boj s příživníky, parazity, nemakačenky a lenochy zatemňuje rozum i těm nejbystřejším.

Je to tak pro služku i jejího pána pohodlné. Občané mají výmluvu, proč se nezajímat o neprůhledné okolnosti, za kterých Drábkovo ministerstvo vybralo dodavatele nákladných sociálních karet či softwaru. Vždyť ten člověk přece zachraňuje naše peníze, dobro všech! Jenomže: o kolik zdravější by státní pokladna byla, kdyby se stejné pozornosti jako se dostává simulantům a pobíračům tisícikorun, dočkalo i samotné vedení ministerstva?

Vyrazit do kina s klinickou depresí je problém – zadat z ministerstva práce a sociálních věcí bez výběrového řízení stamilionový džob Fujitsu na základě „rámcové smlouvy“ údajně ne. Inu, jak se honí hlavou zmrskané služce v Cooverově románu: „Ví, že pán je spravedlivý, nemůže jinak, i kdyby chtěl, přestože relativní závažnost různých přestupků je jí občas záhadou.“