Začíná postsamuelsonovská éra
Arsen Lazarevič, Martin Vlnas, Ekonomika, 17.12.2009
„Paul Samuelson proměnil vše, čeho se dotkl: teoretické základy oboru, způsob, jakým se ekonomie vyučuje po světě, étos a postavení svého oddělení, investiční činnost Massachusetts Institute of Technology (MIT) a životy svých kolegů a studentů,“ napsala ve svém prohlášení Susan Hockfieldová, současná šéfka institutu, který o jeho smrti informoval jako první.
Americký ekonom se židovskými kořeny se do historických análů zapsal především „biblí“ Economics: An Introductory Analysis. Kniha se jen v USA dočkala devatenácti vydání. Úspěch však měla i ve světě – přeložena byla do 41 jazyků. Do dnešního dne se jí pak na celém světě se prodalo téměř 4 000 000 (!) kusů. Jedná se tak o jednu z nejúspěšnějších učebnic vůbec.
Akademická star
Start akademické dráhy Paula Samuelsona byl skutečně raketový. Na University of Chicago byl přijat ve svých 16 letech, titul PhD získal na Harvardu a v pětadvaceti už nastoupil jako asistující profesor na MIT. Plnou profesuru pak získal o sedm let později v roce 1940. Bylo mu 32 let. Podle The Wall Street Journal si od té doby Samuelson udržoval neskutečný průměr jedné odborné stati měsíčně.
Z katedry ekonomie na MIT se pod jeho vedením stala jedna z nejrespektovanějších institucí v oboru. Samuelsonovi se na MIT podařilo přilákat takové autority, jako jsou nebo byli Robert M. Solow, Franco Modigliani či Robert C. Merton. Každý ze jmenovaných byl za svůj přínos vědě oceněn Nobelovou cenou. Impozantní je také zástup Samuelsonových žáků, mezi nimiž najdeme třeba další nobelisty Lawrence Kleina, George Akerlofa, Paula Krugmana a Josepha Stiglitze či současného šéfa FEDu Bena S. Bernankeho.
Keynes vítězí
Na rozdíl od většiny jeho kolegů Samuelsona neoslovovaly myšlenky chicagské školy. Přikláněl se spíše k britskému ekonomovi Johnu Maynardu Keynesovi – k myšlence zásahu státu pro udržení ekonomické stability a růstu.
Samuelson však neměl jen akademické ambice. Lákala ho i možnost aktivně ovlivňovat dění kolem sebe: stal se proto součástí týmu ekonomických poradců dvou amerických prezidentů – Johna Fitzgeralda Kennedyho a Lyndona Johnsona. (Je však dobré připomenout, že právě tito prezidenti rekordně zadlužili Spojené státy nejrůznějšími „programy“ – nejdříve kosmickými, později sociálními a válečnými. Ty pak vedly k pádu zlatého standardu.)
Po zavedení Nobelovy ceny za ekonomii byl v roce 1970 Paul Samuelson překvapivě „až druhým“, který tuto cenu získal. Primát mu vyfoukl Holanďan Jan Tinbergen společně s Norem Ragnarem Frischem. Samuelson byl mimo jiné oceněn za teorii veřejných statků, teorii spotřeby a makroekonomickou stabilizaci. Jiní ekonomové se poté snažili tyto teorie vyvracet. Jedním z nich byl Friedrich Hayek, který získal Nobelovou cenu o čtyři roky později.
Samuelsonova popularizace keynesiánství však mnoho dobrého nepřinesla. Keynesovy teorie podávané „stravitelnou“ formou se staly mocnou zbraní v rukou politických elit a podpořily trend státního zadlužování.
Není všechno zlato, co se třpytí
Značně kontroverzní je taktéž Samuelsonova neskrývaná adorace Sovětského svazu. Ještě v 70. letech prohlašoval, že je jen otázkou času, kdy nefunkční socialistický kolos ekonomicky dožene Spojené státy. Jak to dopadlo, všichni víme. Zatímco se SSSR utápěl v problémech, Spojené státy prožívaly v čele s Ronaldem Reaganem jednu z největších konjunktur ve svých dějinách. Neméně problematická jsou pak i jeho vyjádření, že Spojené státy byly v období mezi roky 1914–1929 a za vlády G. Bushe mladšího čistě kapitalistickými ekonomikami.
Samuelsonovi bylo také vyčítáno, že popíral podíl centrálních bank na vzniku bublin nebo zvyšování inflace. Zde však ekonom svá stanoviska přehodnotil a prohlásil, že peníze a monetární politika nemusejí být vždy neutrální. Zlí jazykové tvrdí, že mu až příliš učaroval FED.
I přes veškerou kritiku je na Samuelsona nutno pohlížet jako na skutečně výjimečnou osobu, která ekonomii velmi obohatila. Není divu, že významná metodoložka Deirdre McCloskeyová (s jejíž matkou údajně Samuelson hrával tenis) označuje vývoj ekonomie v druhé polovině dvacátého století jako „samuelsonovské období“. Současnost tak lze dnes označit jako dobu „postsamuelsonovskou“.
Foto: Profimedia.cz
