Zlatý standard? Eurostandard!
Pavel Kohout, Ekonomika, 20.06.2012
Jen krátkozrakost brání politikům v zavedení systému národních měn navázaných na euro.
Během deseti let od zavedení eura následovala obrovská finanční krize, která postihla řadu zemí. Konec je v nedohlednu. Úsporná opatření nefungují a záchranné půjčky rovněž selhávají. Politikové nevědí, co dělat a uchylují se k náhražkovému náboženství „stále těsnější integrace“.
Přitom Evropa už v 19. století zavedla systém, který zabezpečoval měnovou stabilitu, umožňoval řešení krizí a měl méně nepříznivých vlastností než euro. Byl to klasický zlatý standard. Národní měny byly navzájem volně směnitelné za zlato v přesně definovaných poměrech. Alois Rašín uvádí, že například 100 rakouských korun se rovnalo 105 francouzským frankům, 20,24 amerického dolaru nebo že jedna britská libra odpovídala 24 rakouským korunám.
Zlatý koloběh
Společnou měnou (nejen evropskou, ale i americkou) bylo zlato. Všechny národní měny byly pouze odvozené. Systém zahrnoval řadu pravidel. Každý stát měl povinnost udržovat takové zlaté rezervy, které odpovídaly situaci. Když ekonomika měla pasivní bilanci běžného účtu (kvůli schodku obchodní bilance nebo z jiných důvodů), zlato opouštělo zemi. Když zlato doslova odplouvá do zahraničí, měna musí nutně devalvovat, aby neobíhala „prázdná“ měna nekrytá zlatem.
Naopak, když ekonomika má vysoký přebytek obchodní a platební bilance, její měna musí revalvovat. Kdyby například dnes platil zlatý standard, Německo s přebytkem bilance běžného účtu ve výši 202,2 miliardy eur (za posledních 12 měsíců konče březnem 2012) by nutně muselo revalvovat marku. Naopak Francie, Španělsko, Itálie, Řecko a Portugalsko s kombinovaným schodkem 207,8 miliardy eur by musely devalvovat své národní měny, aby bylo dosaženo ekonomické rovnováhy.
Kazy na standardu
I zlatý standard měl své vady. V roce 1873 nastala globální finanční krize. Nevznikla sama od sebe: způsobilo ji Německo svými šílenými požadavky na reparace, které mu měla platit Francie po válce v roce 1871. Politikové vytvořili hospodářskou nerovnováhu a následně krizi. V podmínkách zlatého standardu byla hotovost (kovové zlato) nejvíce nedostatková tehdy, kdy jí bylo nejvíce zapotřebí. Když nastal požár v podobě série runů na banky, nebyl žádný hasič. Politikové financím nerozuměli a Evropská centrální banka neexistovala.
Další praktická vada: vlády jen velmi nerady devalvovaly. Raději se snažily „chránit“ své obchodní bilance pomocí celních bariér a podobných prostředků. Politickým důsledkem pak byla snaha vytvářet celní unie a impéria. První světová válka nevypukla kvůli atentátu na arcivévodu Ferdinanda, ale kvůli snaze Německa a Rakouska o vytvoření celoevropské bezcelní zóny!
Čas na eurostandard?
Je obrovský pokrok, že Evropská unie dokázala uskutečnit tento cíl bez jediného výstřelu, žádná ironie. Evropská unie však přecenila své síly a možnosti. Šla příliš daleko, což je zdrojem nynější krize. Zlatý standard dokázal fungovat v Evropě od roku 1870 do roku 1914. Skončil jen kvůli krátkozrakosti vůdců, kteří válku považovali za pokračování politiky jinými prostředky. Nepotřeboval žádný záchranný fond, žádná Maastrichtská kritéria, žádnou evropskou a už vůbec ne společnou fiskální politiku. Všechny tyto rekvizity jsou nesmyslné jakožto nástroje pro řešení krize.
Dobrá, ale poučení pro dnešek? Snaha o stále těsnější Unii není cestou směrem k řešení. Cyklista věří, že když přestane šlapat, spadne z kola. Jenomže ve slepé ulici, kde se rychle blíží zeď, je lepší zabrzdit. Kdyby dnešní evropští vůdcové nebyli krátkozrací, mohli by zavést systém národních měn navázaných na euro. Pravidla hry budou zahrnovat povinnou devalvaci v případě propadu platební bilance a naopak.
Neexistují žádné teoretické ani praktické námitky vůči systému „eurového standardu“. Neduhy klasického zlatého standardu lze dnes snadno odbourat: existuje Evropská centrální banka, která by měla fungovat jako věřitel poslední instance v časech bankovních krizí. A máme samozřejmě volný pohyb osob, zboží a kapitálu.
Dobrá zpráva na konec: Válka nebude
Euro nemůže fungovat bez funkčních stabilizačních mechanismů – těmi ovšem nejsou ani společná fiskální politika, ani záchranné fondy ani jiné špatné nápady prosazované evropskými politiky a eurofilními médii jako Financial Times nebo The Economist. Rozpočtová unie není postačující ani nutnou podmínkou existence měnové unie. Nejlepším stabilizátorem eura by paradoxně byly nové národní měny!
Neexistuje ovšem reálná síla, která by prosazovala opětný vznik národních měn na bázi eurového standardu. Eurozóna se bude brodit bahnem ještě hodně dlouho, a pokud se skutečně podaří zavést celoevropskou fiskální politiku a další úřady, propadne se do močálu. Můžeme se utěšovat, že tentokrát nebude válka, neboť na ni zaručeně nejsou peníze.
Psáno pro Lidové noviny
