Znovu o penězích a dluhu
Aleš Tůma, Ekonomika, 11.10.2011
Minulý článek o penězích a dluhu vyvolal na Finmagu sáhodlouhou diskuzi. Jak je vidět, jde o horké téma, proto se k němu vracíme.
První článek reagoval na populární filmy jako Money as Debt nebo Zeitgeist, které tvrdí velmi zhruba následující: banky tvoří peníze poskytováním úvěrů. To znamená, že každou korunu v oběhu někdo někomu dluží. To je ale jen jistina, na placení úroku není v oběhu dost peněz, a proto nakonec budeme všichni otroky bank.
Podobné lidové teorie mísí zrnka pravdy (banky skutečně tvoří peníze „z ničeho“, když poskytují úvěry) s nelogickými návrhy a za vlasy přitaženými teoriemi. Ne náhodou jeden ekonom tvrdil, že ani láska neudělala z tolika lidí blázny jako hloubání o podstatě peněz.
Proč je tak důležité zabývat jakýmisi filmy z YouTube? Protože od popularizace zkratkovitých teorií je jen velmi malý krůček k populistickým politikám.
Aby bylo jasno – není cílem článku bagatelizovat současnou dluhovou krizi nebo tvrdit, že přílišné zadlužování není problém. Je. Ale kvalitě diskuze o ekonomice neprospěje, když se míchají jablka s hruškami. Projděme si tedy jednotlivé argumenty jeden po druhém:
Aby bylo možné „tisknout peníze“, musí vláda nejdřív vydat dluhopisy. Z toho plyne, že peníze jsou kryté dluhem
Nepravda. Současné peníze nejsou „kryté“ dluhopisy, jsou „kryté“ pouze ochotou, respektive zákonnou povinností lidí je jako peníze přijímat. Bankovky a mince ve vaší kapse jsou pouze symbolickými penězi, nepředstavují žádný dluh (odborně řečeno, tvoří spolu s rezervami komerčních bank součást tzv. peněžní báze).
Ano, centrální banky často zvyšují peněžní zásobu nákupem dluhopisů. Vysvětlení je jednoduché – státní dluhopisy jsou (relativně) bezpečným úložištěm pro rezervy bank, tudíž se pro tyto operace jaksi nabízejí. Kdyby banky rezervy ukládaly do kokosů, nakupovaly by centrální banky kokosy.
Koupí dluhopisu na trhu nevzniká nový dluh, centrální banka pouze získala již existující dluhopis za nové peníze. Pokud zároveň nestáhla jiné peníze z oběhu, došlo k inflaci. Původní držitelé dluhopisů mohou nové peníze utratit jako první, a v podstatě tedy z inflace profitují. Pokud jde o banky, mohou zvýšené rezervy použít k poskytnutí nových úvěrů. To je ale něco úplně jiného než tvrdit „peníze rovná se dluh“.
Kdyby na to přišlo, centrální banka by mohla za nové peníze nakupovat lunaparky zmiňované v minulém článku nebo je (v méně civilizovaných zemích) rozhazovat z příslovečné helikoptéry. Opět žádný dluh, jen hezké voňavé papírky.
Centrální banka je soukromá – bankéři nám půjčují naše peníze, z každé koruny v oběhu jim platíme úrok
Potrhlejší varianta předchozího tvrzení. Konspirační teoretici rádi poukazují na to, že americký Fed je formálně soukromý, komerční banky v něm mají podíly. Ovšem zisky centrálních bank (pokud zrovna nejsou v mnohamiliardové ztrátě jako ČNB) jsou obvykle příjmem státního rozpočtu. Pokud má centrální banka úrokové zisky z úvěrů komerčním bankám, tyto zisky nakonec skončí ve státní kase a stát je velmi ochotně utratí, tedy vypustí zpět do oběhu.
Mimochodem ČNB v případě potřeby peníze z komerčních bank stahuje, čímž může úvěrovou expanzi zpomalit. Kdyby ji řídili ilumináti snažící se ovládnout svět dluhem, asi by se s tím nenamáhala, nebo ano?
Množství peněz musí neustále růst, jinak by nebylo na úroky
„Peníze, co mám v peněžence, budou někomu chybět na splacení jeho dluhu,“ obává se jeden čtenář. Obava je to pochopitelná – mohlo by se zdát, že pokud většina peněžní zásoby představuje jistinu něčího úvěru v bance, potom není kde vzít na úroky. Proč to není pravda, bylo už vysvětleno v prvním článku.
Jednoduše platí, že jedna koruna se může víckrát obrátit. Jestliže si Pepa půjčí z banky tisíc korun za pět procent ročně, po roce vrátí tisíc korun, které si původně půjčil. Na úrok si musí nějak vydělat svojí prací. Pokud má pochyby, že to zvládne, neměl by si úvěr vůbec brát.
Lze si představit bankovní systém, kde množství úvěrů a peněz neroste – jinak řečeno, každou splacenou půjčku banky přesně nahradí novou půjčkou, ani o korunu více. I v takovém případě je z čeho platit úroky, jak už jsme si ukázali. Peníze přijaté na úrocích banky nakonec vrátí do oběhu – viz další otázka.
Banky nakonec budou mít díky nesplatitelným úrokům všechny peníze na světě
Nebudou. Banky nejsou jako strýček Skrblík hromadící zlaťáky v trezoru, aby v nich mohl plavat. Banky vydělávají půjčováním peněz, nevypůjčené peníze jim jaksi nepřinášejí užitek. Kromě toho musí platit provozní výdaje, zaměstnance, zisk vyplácejí akcionářům, kteří jej poté nějak utratí. Ve všech těchto případech se peníze vracejí zpět do oběhu.
Banky nakonec budou vlastnit všechen majetek, protože úvěry nelze splatit
Další nesmyslné tvrzení, varianta předchozího. To spíš budou banky samy dříve znárodněny. Rýpavý čtenář si tady povšimne logického rozporu – pokud se tvrdí, množství peněz musí neustále nutně růst, aby bylo z čeho platit úroky, potom se nestane, že banky budou vlastnit všechen majetek na světě.
Navíc i ten, komu je zabavena nemovitost pro nesplácení hypotéky, v ní celou dobu bydlel – výměnou za úvěr tedy dostal nějakou reálnou protihodnotu. Není to tak, že by se bankéři z nudy rozhodli ho ožebračit (ehm, pravda, i takové případy se stávají).
Všechny dluhy v ekonomice nelze splatit
To je pravda, ale jen částečná. Kdyby všichni v ekonomice chtěli okamžitě splatit svoje dluhy, skutečně by na to jednoduše neměli dost hotovosti. V realitě se to nikdy nestane, úvěry se zkrátka splácí postupně z měsíční mzdy jednotlivce nebo cash flow firmy. Nejsou splatné naráz.
Pokud splácení dluhů není problém, proč bankéři tak strašně bojí deflace?
Kdyby všichni splatili svoje půjčky a nové si nebrali, nastala by skutečně deflace. Nikdo netvrdí, že komerční banky neprofitují z inflace, právě naopak. Deflace se proto bojí, zadrhnutí úvěrové expanze zkrátka není tak dobré pro byznys.
Ekonomové také varují před opakováním situace ze 30. let minulého století, kdy prudká deflace způsobená vlnou krachů bank prohloubila hospodářskou krizi. V deflaci vzniká tlak na pokles cen zboží a služeb. Pokud jsou mzdy nepružné, vznikne nezaměstnanost – tolik (velmi zjednodušeně) obavy ekonomů.
V deflačním prostředí je splácení dluhů těžší – fixní úroková sazba pět procent znamená při ročním poklesu cen o dalších pět procent reálnou sazbu deset procent. Dlužníci tedy mají důvod bát se deflace, to je ovšem něco zcela jiného, než že dluhy „matematicky nutně“ nelze splatit. Navíc dluhy jako hypotéky obvykle mají fixaci jen na několik let, při deflaci a poklesu úrokových sazeb klesne i splátka.
Co je tedy v systému špatně?
Spousta věcí. Nikdo nepopírá, že banky jsou zvyklé „privatizovat zisky a socializovat ztráty“. Chyba je, že jim to prakticky bez omezení prochází. Jak systém reformovat, toho se dotkneme ve slibovaném dalším (a možná ne posledním) pokračování článku, kde si konečně povíme, proč jsou některé návrhy samozvaných reformátorů ještě horší než problém, který chtějí řešit.
