Dramata a frašky: Proč nebudou levné penzijní fondy?

Předchozí díly najdete zde:

• Dramata a frašky ekonomie: Jaká je cena demokracie?
• Dramata a frašky ekonomie: Falešný pocit penzijní jistoty
• Dramata a frašky ekonomie: Záhada jménem sociální pojištění
• Dramata a frašky ekonomie: Jaká zem, takové daně
• Dramata a frašky ekonomie: Politika jako seriózní byznys

Často si říkám, že různými reformami jsme krmeni častěji než bramborovými knedlíky kdysi ve školní jídelně. A podobně jako těch školních knedlíků, také řečí o reformě jsme již přejedeni.

Tentokrát se zaměřím na technické provedení penzijní reformy s důrazem na druhý pilíř. Problém s investováním do fondů je dvojího druhu. Stále žije neblahá vzpomínka na neregulovaný pirátský trh 90. let. Hodně lidí přišlo o peníze a od té doby slovo „fond“ považují za nadávku. Myslím, že kdyby penzijní reforma pracovala s termínem „důchodový účet“, mohla by být daleko populárnější.

Druhým problémem je fakt, že lidé, kteří jsou úspěšní v soukromém sektoru, málokdy projevují zájem o politickou kariéru. Naopak kariérní politici nemívají mnoho zkušeností s financemi a investicemi. Do zkušeností tohoto druhu pochopitelně neřadím žonglování s miliardami během každoroční přípravy zákona o státním rozpočtu ani investice do gripenů, pandurů a tunelu Blanka, ani smutnou epizodu s Key Investments.

Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly

V případě návrhu zákona o penzijních fondech druhého pilíře politici a úředníci asi neměli zlé úmysly. Snažili se napsat zákon tak, aby majetek klientů byl maximálně chráněn jak proti nebezpečí zneužití, tak proti rozmarům investičních manažerů. Úmysly autorů nemohly být lepší.

Dobré úmysly ovšem často dláždí cestu do pekla. Jsou namístě obavy, že i když se stát snaží o nejlepší, dopadne to jako obvykle. Proč: snad až zoufalá snaha o maximální bezpečí je drahá. Když se staví pancéřovaný mercedes, přijde to na pěkné peníze. A pokus postavit luxusní pancéřový vůz úplně nové konstrukce bude ještě dražší.

Zákon o druhém pilíři zahrnuje vznik úplně nových důchodových správcovských společností – což je nová konstrukce, která se prodraží. Je třeba najímat nové manažery, účetní, administrativní síly, investovat do počítačových systémů, budov a řady dalších položek.

Minimální požadované základní jmění správcovské společnosti má být půl miliardy korun, takže penzijní reforma se stává hřištěm dvou největších bank a jedné pojišťovny. Enormně vysoké základní jmění je přitom naprosto zbytečné, protože v případě účetního oddělení majetku správce a klientů postrádá smysl.

Poručíme větru, dešti a finančním trhům

Vysoké náklady by se teoreticky neměly přenést na klienty, protože návrh zákona obsahuje cenovou regulaci v duchu „poručíme větru, dešti a finančním trhům“. Tato regulace je na podobné úrovni geniality, jako kdyby automobilka vyrábějící pancéřované limuzíny je směla prodávat za maloobchodní cenu nepřevyšující půl milionu korun. (Ale možná to nevadí, ty dvě banky a jedna pojišťovna, které pravděpodobně vytvoří oligopol penzijních fondů, bezpochyby své klienty úspěšně „vytěží“ na něčem jiném.) NERV a Bezděkova komise navrhovaly levnější model, inspirovaný švédskou cestou, kde v rámci druhého pilíře jsou použity klasické a vyzkoušené podílové fondy.

Normální člověk nepotřebuje pancéřovanou limuzínu. Také bude asi raději, když bude mít na výběr z více než tří možností. Pokud jde o náklady a poplatky: již existující podílové fondy jsou schopny dosáhnout určitých úspor z rozsahu, protože odpadá nutnost nových a nemalých počátečních investic.

Zaručený recept na efektivitu

Úspory z rozsahu jsou společně s konkurencí zaručeným receptem na nízké poplatky a vysokou efektivitu. NERV doporučoval použít podílové fondy (právě kvůli úsporám z rozsahu) a oficiální webovou stránku, která by zřetelně ukazovala poplatky a náklady, aby si klient mohl snadno vybrat nejlevnější. Konkurence by fungovala účinněji než cenová regulace socialistického střihu.

V této souvislosti bych upozornil na švédský fond AP7, který účtuje poplatky za správu v hodnotě 0,15 procenta ročně; ovšem při velikosti majetku 89,7 miliardy švédských korun, tedy zhruba 230 miliard korun českých. Profesor Švejnar také dává za příklad USA, kde existují extrémně efektivní fondy, penzijní i podílové. Například Vanguard 500, jehož poplatky za správu činí 0,11 procenta čisté hodnoty majetku, celkové náklady 0,19 procenta. Celková hodnota aktiv tohoto fondu činí 110 miliard dolarů, tedy asi 1800 miliard korun. V takovémto objemu se vskutku silně projevují úspory z rozsahu.

V českých podmínkách na takto nízké náklady můžeme zapomenout, neboť fondy Vanguard ani AP7 nebudou mít zájem o malý český trh – náklady spojené s proniknutím na něj by převýšily výnosy. Americký trh podílových fondů spravoval koncem roku 2010 majetek v hodnotě zhruba 13 100 miliard dolarů. (Podle amerického zákona o investičních společnostech z roku 1940 je tento trh prakticky uzavřen cizincům – takže kdepak, tudy neušetříme.)

Český trh podílových fondů spravoval koncem roku 2010 ekvivalent 13 miliard dolarů. Při tisícině velikosti amerického trhu je slušný úspěch, že si vystačí s takovými poplatky, jaké jsou.

Psáno pro Lidové noviny