O české rezignaci, nezájmu a lenosti
Ondřej Veselý, Finanční poradenství, 09.04.2010
Finanční poradenství je komplexní obor, který zasahuje do mnoha oblastí lidské činnosti. Finanční poradce kromě jiného nahlíží zblízka – a je to pro jeho práci nezbytné – do osobního života klientů. Během své praxe se stává zásobárnou postřehů a poznatků z oboru psychologie či sociologie. Výzkumné a měřicí agentury by mu mohly závidět.
Nejde o to, že by poradce zajímaly drby – kdo, kde, s kým, ale pro pochopení finančních vazeb a toků v rodině se tomu zkrátka nevyhnete. Někdy je dokonce až na pováženou, co všechno na sebe klient prozradí. Budiž ale, k práci to patří a poradce musí být tak profesionální, že si podobné informace nechá pro sebe.
Kdo za to může? Politici? Média? My?
Přestože ve vztahu poradce a klienta má mírně navrch poradce – klienti na sebe prozrazují mnoho, poradce jen to, co chce – ovlivňují názory a postoje klientů poradcův světonázor. Poradce se nutně setkává s lidmi různého věku, postavení, vzdělání a politického vyznání. Má tedy možnost srovnávat. Zatímco agenturní průzkumy zpravidla disponují jen odpověďmi ANO, NE, NEVÍM, poradce se setkává s názory a pohledy pestrými a různobarevnými, v pestřejším spektru, než nabízí černá, bíla a šedá.
Poradce se tedy setkává s lidmi chytrými, pracovitými, trpělivými, pečlivými, plánujícími, hodnými, systematickými... stejně jako s lidmi nepořádnými, línými, závistivými, impulsivními, roztržitými nebo, bůh mě netrestej za mou pýchu, přihlouplými. Přes obrovskou pestrost je ale celkový dojem, který ve mně jejich příběhy a názory vyvolávají, neradostný. Vypozoroval jsem totiž, že v nich až příliš často převládá rezignovanost, nezájem o okolí a odpor k řešením, která zavánějí sebemenší námahou. Kdo za to může? Politici? Média? My? Zdroj to totiž musí mít někde tady! Mám teď čerstvou zkušenost ze zahraničí – a musím říci, že přístup k životu se tady u nás ve středu Evropy pořádně liší od přístupu na druhé straně světa, v daleké Asii.
Zapomněli jsme být trpěliví, dřít, odříkat si!
Ačkoli jsem v Asii nepobyl dlouho, myslím, že si malé srovnání dovolit můžu. Zatímco u nás cítím v mnoha (až příliš mnoha) lidech jakousi unylost, tam jsem cítil hlad po práci. Zatímco zde, v nesrovnatelně bohatší zemi cítím pesimismus a odevzdanost, tam cítím nadšení a chuť vydělávat. Víte, jaký je problém sehnat řemeslníka na opravu komína a omítky na chalupě v Pošumaví? Víte, jak je tam vysoká nezaměstnanost? Kraj, kde si lidé vždycky museli tvrdě vydobývat živobytí, mě zarazil absolutní neochotou vzít zakázku. Přijet musel člověk z Prahy! Ne, Čech to nebyl. Ano, práci odvedl perfektně.
Říkám si, když takhle srovnávám, že není náhoda, že nám hrozí vláda lidí, kteří slibují bezplatné výhody (neřeším, zda sliby dokážou uskutečnit), a že přeberou naše starosti na svá pečovatelská bedra. Nestal se z toho obecný jev? Neočekáváme náhodou příliš mnoho?
Upřímně řečeno, nerozumím tomu. Náš dnešní stát přece stojí na tvrdé a těžké práci mnoha a mnoha generací. Nyní si řekněme, kolik profesí by Čech v žádném případě nevykonával... Ztratili jsme chuť pracovat? Zapomněli jsme pracovat? Jsme příliš zhýčkaní sociálním státem, který takřka nikoho nenechá padnout až na dno? Zapomněli jsme, že je nutná dlouhodobá a trpělivá práce? Jezdí rakouští důchodci k moři ze státních penzí, nebo museli dlouhá léta pracovat, odkládat si bokem a spořit? Asi jsme něco pozapomněli, pokud stále častěji hledáme co nejsnadnější únik: „Mám dluhy, nedokážu je splácet, poradíte mi nějaké rychlé řešení?“
Nejsem slovutný sociolog, svá pozorování si nechávám v hlavě a nedávám jim podobu seriozního, tedy papírového výzkumu, natož abych byl veřejnou autoritou (nemyslím „celebritou“), není třeba si z mých vývodů dělat těžkou hlavu. Je to jen kapka v oceánu názorů. Přesto doufám, že i taková kapka může pomoci znovuobjevit staré principy, které přes všechny vymoženosti moderní doby stále platí, respektive které jediné nás můžou posouvat kupředu. Trpělivost, píle, touha postarat se sám o sebe, mít život co nejvíc ve vlastní hrsti. Radost z vykonané práce. A taky, na to bych nerad zapomněl, chuť zvelebit místo kde žiji.
Vážení, jdu zpytovat svědomí.
Autor je finanční poradce a vedoucí poradny na www.finmag.cz
Foto: Profimedia.cz
