Placené poradenství: Dobrý nápad bez kupce!
Ivo Jeník, Finanční poradenství, 19.10.2010
„Představte si, pani, to auto, co kópili, už je ve správce.“ „Však ho majú teprva měsíc?!“ „No bodejť, jsem řikala synovi, ať ho dó vrátit, že to možny neni. Ale ten, co jim to prodával, pré povídal, že podle smlóvy na žádnó reklamaci nemaji nárok.“ „To só ty jejich kličky, pani.“ „Však syn říkal, že to tak nenechá, že pré na ně neco najde na tom internetě.“ „To je šikovné, že si umi poradit. Včil jít za právníkem, to by tam véplatu nechal.“
Tento rozhovor starších dam jsem nezdvořile vyposlechl v jedné olomoucké kavárně při nedávné cestě na Hanou. Možná ne na první pohled úplně zřetelně, nicméně je v něm obsažen stále ještě velmi rozšířený přístup veřejnosti ke službám, jejichž přidaná hodnota často není na první pohled snadno rozpoznatelná, neboť jejich podstatnou část tvoří poradenství.
Možná také pod vlivem této zkušenosti mne zaujala diskuze, která se na stránkách FINMAGu rozproudila v souvislosti s článkem o regulaci finančního poradenství na Slovensku. Většina příspěvků se totiž věnovala otázce placeného poradenství – podmínkám jeho vzniku, jeho formám apod.
Profesionálové bez zákazníků?
Obsahově se diskuze polarizovala na zastánce placeného poradenství jako jediné skutečně nezávislé formy této činnosti a s platbou jakožto nezbytnou podmínkou profesionálního a objektivního přístupu k požadavkům zákazníka. Na druhé straně pak stáli zastánci názoru, že placené poradenství je sice vzletná a líbivá myšlenka, která však, jak se říká, nemá svého kupce.
V České republice se za finančního poradce označuje řada lidí, troufám si odhadnout, že to může být až 1 % populace. Právě vysoký počet tzv. finančních poradců, v naprosté většině placených provizně, v kombinaci s jejich ne vždy uspokojivými odbornými kvalitami přirozeně živí podobné diskuze. Je totiž nepochybné, že z této masy by se prodejem vlastních rad, a nikoliv cizích produktů uživila jen malá část. Navíc konkurence, a především požadavky zákazníků, očekávajících za své peníze odpovídající služby, by vytvářely tlak na míru odbornosti a profesionality těchto poradců. To by i bez větších regulatorních zásahů vedlo k etablování početně pravděpodobně ustálené skupiny profesionálních rádců a správců zákaznických portfolií. Zákazník by tak měl na výběr mezi poradenskou službou nebo zprostředkováním.
Tento systém je ostatně u nás již dnes zaveden v oblasti kapitálového trhu, kde jsou zákonem vytvořeny podmínky právě pro placené investiční poradenství (nikoliv tak rigidně jako v novém slovenském zákoně). O perspektivách placeného finančního poradenství však vypovídá skutečnost, že ani v oblasti investic to nefunguje. Platit za rady se totiž běžnému zákazníkovi moc nechce.
Spotřebitelský průzkum: Klienti placené poradce nechtějí
Placené finanční poradenství tak asi ještě nějaký čas zůstane spíše dobrým tématem článků a diskuzí, než že by se stalo realitou. Svědčí o tom i celoevropský spotřebitelský průzkum publikovaný v rámci výroční zprávy (White Book) FECIF za rok 2008. Z něj vyplynulo, že většina zákazníků očekává, že finanční poradce bude placen institucí, jejíž produkt zprostředkoval.
I bez průzkumů si však lze o názoru široké spotřebitelské veřejnosti snadno udělat obrázek. Stačí, když se vrátíme k rozhovoru citovanému v úvodu. Ve své praxi se totiž nezřídka setkávám s tím, že klienti jsou přesvědčeni o naprosté nepotřebnosti profesionální pomoci i v situaci, jejíž řešení je již zjevně nad jejich síly.
Podstatnou úlohu zde hraje samozřejmě internet, kde při zadání správné kombinace klíčových slov dostanete odpověď na prakticky jakoukoliv otázku. Často dokonce dostanete odpovědí desítky, stovky, možná i tisíce, přičemž jejich variabilita dozajista umožní vybrat tu subjektivně nejvhodnější.
Rada k nezaplacení?
Jenomže stejně jako se kdokoliv může ptát, tak často i kdokoliv může radit. A nezřídka tak činí stejní amatéři, jací pak v naději na nalezení řešení svého problému za obrazovku počítače sedají. Několikrát jsem se již setkal s klienty, kteří, než by za právní služby zaplatili pár tisícovek, zaplatili nakonec desítky tisíc – v důsledku špatně svépomocí napsané smlouvy, zbytečně prohraného sporu, neřešené exekuce. Také v jiných oblastech bychom však našli podobné příklady (kolik staveb například probíhá bez odborných rad architekta?).
Na vině přitom nemusí být jen neochota vydávat těžce vydělané peníze za domněle předražený čas odborníka, ale také velmi často bezbřehá důvěra ve vlastní schopnosti s problémem se vypořádat nebo jeho pouhé vytěsnění z mysli.
Jaké mohou být následky snah poradit si s každou životní situací pouze vlastními silami, případně s přispěním blízkých, asi netřeba zdůrazňovat. Platí to stejně pro zdraví, právo nebo třeba finance. Ne nadarmo se říká, že dobrá rada je nad zlato. Jenže každý přece ví, že taková rada je i k nezaplacení!
Autor je právník společnosti Partners
Foto: profimedia.cz
