Tomáš Prouza: „Šťouch, který odradí.“
Tomáš Prouza, Finanční poradenství, 27.01.2010
Rozhovor vyšel v Lidových novinách, kde doprovází článek Tomáše Němečka o knize Nudge (název je přeložitelný jako pošťouchnutí, popostrčení nebo volněji trknutí) od Richarda Thalera a Casse Sunsteina.
* Kdybyste mohl, uzákonil byste zveřejňování nějakých údajů, které by lidem pomohly orientovat se v půjčkách?
Dnes si myslím, že pro stát je možná ještě důležitější vymyslet pro informace rozumný formát. Abych to vysvětlil na příkladu: Od roku 2002 se u úvěrů uvádí RPSN (roční procentní sazba nákladů, zahrnující všechny platby v souvislosti s úvěrem). Na pohled stát schválil něco geniálního - lidé budou vědět, kolik úvěr doopravdy stojí. Jenže jen tak asi půl procenta ví, co to znamená a jak to využít.
* Jak to víte?
Dělali jsme k tomu na ministerstvu financí průzkumy, sezení v různých focus group. Pocitově lidé tušili, že RPSN je nějaká cena, byť nevěděli přesně jaká. Ale když jsme se ptali, podle čeho by se rozhodovali, drtivá většina - asi 80 procent - podle výše měsíční splátky. Zůstanou u úvahy, zda by si ji z výplaty mohli dovolit. Asi osm procent lidí si zkusilo spočítat, kolik za tu půjčku zaplatí celkem, tedy že si vynásobili splátku počtem měsíců. A zhruba půl procenta se dívá na RPSN. Takže i velké banky inzerují: „Máme pro vás úvěr 50 000 již za 999 korun!“
* Co by je od drahé půjčky odradilo?
To jsme také testovali. Byli ochotni klidně zaplatit navrch úrok 127 %, pokud byla pro ně měsíční splátka skousnutelná. Jedině když jsme za ně provedli celý výpočet a ukázali jim celkovou sumu, dokázalo je to zastavit. Přece jen: když člověk vidí, že si půjčí 10 000 a zaplatí 22 700...
* Napadá vás nějaké „pošťouchnutí“, které by pomohlo k lepší orientaci?
Kdyby u každého úvěru existovala přehledná informace na stránce A4: jaká má tento produkt rizika, pokud se nesplácí...
* Existuje to někde?
Mají to Angličané, u některých produktů Američané, výborně to umějí Irové. Ale také to funguje u českých podílových fondů. Dostanete padesátistránkový prospekt, ale v něm i jednoduchou zprávu, že tento fond je pro krátkodobé investice a na stupnici rizika od jedné do pěti je na jedničce.
* Kdo to vymyslel?
Je to samoregulační opatření Asociace pro kapitálový trh (AKAT). Členové se dohodli, jak budou fondy škatulkovat, jaké informace budou poskytovat a že budou používat stejná slova. Srovnejte si oproti tomu ceníky bank: stejná věc se může ve třech bankách nazývat třemi různými jmény. Spousta politiků řekne „dáme lidem hodně informací“ - a u toho bohužel skončí. Jenže hodně informací je na houby, pokud se v nich lidé neumějí orientovat.
* Když se zpětně díváte na svou někdejší práci na ministerstvu financí, co byste si s dnešní zkušeností poradil?
Mnohem víc bych vysvětloval. Jenže ministerstvo bylo zpočátku strašně slabé. Banky a pojišťovny čekaly, že jim půjde na ruku, v penzijním pojištění vládl šéf asociace fondů Jiří Rusnok. Dělalo se, co Jiří řekl. A jak nám to bylo nepříjemné, tak jsme možná šli až do druhého extrému. Nejdřív jsme říkali „tohle chceme“ a pak teprve hledali, jak k tomu dojít. Z dnešního pohledu by bylo rozumnější déle vyjednávat a vysvětlovat. Ale taky nás tlačilo vědomí, že se blíží volby 2006 a s volbami spousta věcí padá do koše, začíná se pak znovu.
* Máte pocit, že jste tehdy prosadil nějakou důležitou změnu?
Nejdůležitější bylo prosadit sjednocení dohledu v ČNB. Jinak... Vzpomínám si, jak jsme v roce 2005 říkali, že by měl existovat jednoduchý převod účtu z banky do banky. Dnes to funguje: v bance podepíšete papír a ona vám zruší účet ve staré, převede všechny trvalé příkazy k sobě. Ale tehdy na nás všichni koukali jak na idioty.
Tomáš Prouza je ředitelem pro rozvoj a péči o klienty společnosti Partners.
