Až začnou bankrotovat státy... Investiční strategie
Petr Hampl, Investice, 18.07.2012
Kdo si myslí, že hospodaření většiny západních států je dlouhodobě udržitelné, ten si může kupovat akcie investičních fondů nebo platit důchodové pojištění. Ti ostatní mohou mít pocit, že není jiné cesty než koupit pole, obehnat je ostnatými dráty, vystavět kulometná hnízda a připravovat se na samozásobitelství po zániku civilizace.
Ve skutečnosti existují jednodušší a praktičtější možnosti, jak se připravit na život po finančním zhroucení států. Stačí oprášit zásady, které byly pro naše pradědečky samozřejmé.
Zkuste si, čistě teoreticky, představit zemi, o níž platí následující.
- Stát každý rok utratí více, než kolik vybere na daních, takže si musí neustále půjčovat víc a víc peněz.
- Zvýšit daně už není možné. Při několika posledních pokusech vedlo zvýšení daňové sazby ke snížení objemu vybraných peněz.
- Skupiny, které žijí ze státních peněz, jsou tak početné a mají takový vliv, že dokážou zabránit jakémukoliv pokusu o významnější změnu.
- Kvůli aktivitám těchto skupin stát lehkovážně přebírá další a další závazky. Částky, které bude muset v budoucnu zaplatit, dosahují astronomických rozměrů.
- Volena je pouze úzká vrstva politiků, kteří nemají významnější vliv na řízení státu.
Jste si opravdu jistí, že takový stát nebude muset během příštích 30 nebo 40 let vyhlásit platební neschopnost ani neumaže dluhy vysokou inflací? Kolik byste byli ochotni vsadit?
Opravdu svěříte svou budoucnost Kalouskovi nebo Merkelové?
Spoříme v bankách, kupujeme nejrůznější investiční produkty, pravidelně platíme do důchodových fondů, někteří možná sledují, který fond loni vydělal dvě nebo tři procenta, ale mnohem zásadnější otázku odolnosti těchto produktů vůči sérii bankrotů evropských států a hyperinflaci v USA neřešíme (nezapomínejme, že kdyby vláda ztratila schopnost zadávat zakázky a vynucovat část regulací, neskončí jen banky, ale i korporace typu Deloitte). Ve výše zmíněné sázce jsme tedy nabídli celé nebo skoro celé úspory. Nechováme se náhodou trochu bláznivě?
Možná je čas začít přemýšlet o nějaké úplně jiné investiční strategii. S takovou strategií vám nepomůže investiční poradce. To je specialista na nástroje, které mají význam pouze v rámci současného systému. V minulém článku jsem se zmínil, že by spíš mohly být užitečné rady naší prababičky.
Kdy je předsudek spolehlivější než vědecký výzkum
Tím se dostáváme ke skutečně konzervativnímu investování. Tím nemyslím finanční nástroje s malou kolísavostí. Jde mi o konzervativní myšlení a konzervativní cítění, jak ho známe z evropských dějin. Od dlouhé řady myslitelů od Edmunda Burka přes F. A. Hayeka až po současného českého prezidenta. A jak ho známe od milionů obyčejných nevzdělaných lidí, kteří nepřemýšleli o konzervativních koncepcích, ale intuitivně jednali stejným způsobem.
V jádru takového konzervatismu najdeme otázku, jak vzít v úvahu i ty zkušenosti a informace, jaké naše generace prostě nemůže mít. To je něco, co nemůže vyřešit žádná analýza ani žádný superpočítač, který by zahrnul i ta fakta, která víme o tureckých nájezdech, občanských válkách, státních bankrotech, hladomorech a tisících jiných situací. I kdyby si někdo takovou mravenčí práci dal, bude na všechny ty minulé události pohlížet pohledem vlastní generace a spoustu důležitých aspektů nedokáže zaznamenat.
Proto jsou tak důležité zděděné zvyky, pocity, tradice, předsudky, jazyk a další prvky naší kultury, které nedokážeme přesně definovat, často jim ani pořádně nerozumíme, ale o nichž víme, že v nich jsou koncentrovány zkušenosti desítek generací těch, kdo tu byli před námi. A víme také, že národy, kde lidé věřili určitým věcem a jednali určitým způsobem, jsou dlouhodobě úspěšnější než jiné (to není kopie darwinismu – naopak, to Darwin byl inspirován konzervativním pohledem na morálku).
Existuje samozřejmě i druhý pohled. Ten v podstatě říká, že celé generace před námi žily v tmách, mravním bahnu a útisku. Až nyní, v roce 2012, máme zdravé a správné náhledy na otázky mezilidských vztahů, sexuality, výchovy, výživy, náboženství, mezikulturní tolerance a řízení národního hospodářství. K dokonalosti nám zbývá pouze vyhledat a zlikvidovat předsudky ze starých dob, případně jejich nositele. Na tom jsou založeny společné hodnoty občanství evropského impéria. A daňoví poplatníci v České republice financují několik center gender studies, jejichž základním posláním je vyhledávat a šikanovat staromilce.
Osvědčené portfolio: Děti…
Nicméně zkusme se na chvíli podívat na svět konzervativními brýlemi a podívat se, jaké důsledky má tento pohled pro rozhodování člověka, který nechce strávit poslední roky života jako bezdomovec a žebrák.
Za prvé. Základní investiční strategie má vycházet z toho, že absolutní prioritou jsou investice do dětí. Dlouhodobá zkušenost ukazuje, že všechny ostatní možnosti jsou riskantnější, náročnější a celkově problematičtější. Zajistit se jinak než dětmi, to je něco, co si mohli dovolit jen příslušníci nejbohatších tříd. „Bohatstvím chudých jsou jejich děti,“ napsal před časem profesor Ivo Možný a vystihl skutečnost zcela přesně. Bezdětnost a „jednodětnost“ jsou velmi nákladné. Takže pár poznámek k investicím do dětí.
Počítají se jen děti dobře vychované, pracovité a schopné. Důchodce, jehož děti plní kriminály, si příliš nepomohl. Tím je dán i jejich správný počet. Vím o lidech, kteří jsou schopni dát skvělou péči a prostor pro rozvoj osmi dětem, u nás ostatních je toto číslo podstatně nižší.
Mít příliš málo dětí je naopak riskantní. Některé dítě s přes veškerou snahu nevyvede. Znáte divadlo o králi Learovi? Jemu se nevyvedly dokonce dvě dcery. Ještě, že měl tři. Navíc se i mladým lidem se stávají úrazy a těžké nemoci. Rodiče jedináčka jsou neustále v situaci, v níž mohou o celou investici snadno přijít.
Není rozdíl mezi dětmi zplozenými a adoptovanými. Důležité jsou vztahy a závazky, které vznikají.
Zatímco ve státním účetnictví může fungovat striktní oddělení úzká rodina – zbytek světa, v reálném životě hrají roli i další příbuzenské vztahy. Být členem silného rodinného klanu je dokonce v řadě ohledů bezpečnější.
Počítají se jen děti zplozené nebo adoptované v mladém nebo středním věku. Tedy takové, že když se rodič dostává do nemohoucího stavu, potomek má stabilní život s rozběhnutou kariérou. „Čím jsou šípy v ruce bohatýra, tím jsou synové zplození v mládí. Blaze muži, který jimi naplnil svůj toulec,“ říká biblická kniha Přísloví. A přesně tak to je.
Nikdo samozřejmě nemůže čekat, že mu jeho děti budou jednou odevzdávat třetinu svého příjmu. Ale rodiče normálních slušných lidí většinou nebydlí pod mostem a neumírají na podvýživu. To může být mnohem víc, než kolik bude schopen zajistit státní sociální systém za pár desítek let.
Naše prababička by nám asi doporučila mít tři nebo čtyři děti. A hodně se jim věnovat. Když maminka zůstane s dítětem doma o rok déle, aby se mu mohla pořádně věnovat a posílila jeho šance projít úspěšně školou, udělala lepší investiční rozhodnutí, než kdyby si zlepšila kariérové šance a mohla koupit nějaký úžasný investiční produkt. V naší době takové maminky čelí agresivní sociální politice, šité na míru lidem s vysokými příjmy a jediným dítětem. Včetně poslední Drábkovy akce „každé dítě do jeslí!“. Ale Drábkové přicházejí a odcházejí a „investor“ se musí zajistit na desítky let.
Někdo možná namítne, že děti máme především z citových důvodů, ale to může být jen jiným vyjádřením téhož. Je docela dobře možné, že v naší schopnosti radovat se z dětí se vyjadřuje mnohagenerační zkušenost, že investice do dětí jsou klíčem k dobrému životu.
… trafiky a užitečný majetek
Za druhé. Trafiky jsou důležité. Chcete být na konci života závislí na tom, co vám kdo dá, nebo si chcete udržet určitou schopnost vydělávat peníze? Přitom jen málokdo může počítat s tím, že ještě v 70 letech bude schopen pokračovat v současné práci a bude schopen konkurovat mladším. Možná, že právě někde kolem čtyřicítky je čas na přemýšlení o tom, jaká bude příští kariéra. Se zohledněním toho, že ona příští profese se chystá pro člověka, který nebude mít dost sil na to, aby pracoval pět dnů v týdnu, osm hodin denně. Jaká to bude profese? Co všechno se musím naučit? Jaké zkušenosti nebo reference musím do té doby získat? Jaká zařízení si k tomu musím obstarat? Takové otázky si zpravidla kladou profesionální sportovci, baletky a inteligentnější příslušnice nejstaršího povolání. Měla by si je ale klást většina lidí.
Dnes je normální být od 60 let rentiérem, ale nikdy v dějinách tomu tak nebylo. A je příliš mnoho varovaných náznaků, že tomu tak nebude ani v budoucnu.
Za třetí. Jestli už někdo dostatečně investoval do svých dětí, má připravený náhradní kariérový plán a ještě mu zbývají volné prostředky, potom je čas na investici do majetku. Nedokážu doporučit, zda investovat spíše do zlata, diamantů, poštovních známek nebo nemovitostí, takže připomenu jen obecné zásady.
- Investujte do toho, co má užitnou hodnotou. Záležitosti typu poštovních známek mohou velmi rychle vyjít z módy.
- Pozor na bubliny. Kdo si před pár lety koupil vilu ve Španělku nebo na Floridě, nejspíš přišel o 80 procent ceny investice. Je dobré podívat se, jak se vyvíjely ceny během posledních desítek let. Jestli v poslední době výrazně vzrostly, je to možná příležitost pro toho, kdo chce koupit a do roka prodat. Pro životní zajištění si raději vyberte něco jiného než pozemky kolem Prahy nebo Fillovy obrazy.
- Přesto si buďte vědomi rizika. I „jistoty“ typu surovin mohou zcela ztratit hodnotu kvůli novému vynálezu. Pozemek může být zcela znehodnocen stavbou továrny nebo letiště. Žádná investice není spolehlivá úplně na sto procent.
A jestli někomu po tom všem zbyly volné prostředky, může si kupovat podílové listy investičního fondu nebo si platit penzijní připojištění. I když to jsou nástroje spíš pro toho, kdo věří, že hospodaření západních států je dlouhodobě stabilní nebo že je možné v nich provést hlubokou reformu veřejného hospodaření, která půjde proti zájmům státních zaměstnanců a dalších skupin „dobývačů renty“. Ale moc nevěřte tomu, že poslední čtvrtinu života strávíte jako rentiér. I když by to bylo krásné a každý prodejce finančních produktů vám to slíbí.
Dobrá zpráva je, že nemáme k dispozici jen dvě krajní strategie. Tupě spořit do důchodových fondů, nebo si pořídit statek, obehnat polnosti ostnatými ploty a připravovat se na konec civilizace. Desítky generací těch, kdo tu byli před námi, nám připravili mnohem lepší možnosti.
