Daň z akcií uškodí těm, kteří si spoří
Pavel Kohout, Investice, 07.11.2011
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Pro vlády to platí jakbysmet. Málokterý evropský politik má reálnou profesní zkušenost v oboru financí. Pokud vůbec, vyznají se politici ve financích jen „z druhé strany“. Tedy z pohledu výběrčích daní.
Řemeslník, který ze všech nástrojů zná jen kladivo, má tendenci dívat se na svět jako na jeden velký hřebík. Politik či úředník, který strávil svoji profesní kariéru výběrem daní a přerozdělováním výdajů, má sklony vidět všechny finanční krize jako důsledky chybné struktury a výše zdanění, případně výdajů. Jak krizi vyřešit? No přece jinak danit a jinak přerozdělovat. Dále fantazie nesahá.
Nové daně? To smrdí...
V Evropě však bylo v oblasti daní vyzkoušeno během její dlouhé historie již prakticky cokoli. Císař Vespasián zdanil veřejné záchodky a zapsal se do dějin nesmrtelným výrokem o penězích, které nesmrdí. V Británii a Francii se během osmnáctého a devatenáctého století danila okna. Ovlivnilo to vývoj architektury, nikoli k lepšímu. Nový Zéland schválil v roce 2003 daň z plynů vznikajících v zažívacím traktu ovcí, neboť podle odhadů z těchto zdrojů pochází polovina novozélandské produkce skleníkových plynů. Ne, nejde o vtip, daň z ovčích pšouků – ač nakonec nezavedena – byla myšlená vážně.
Zdánlivě méně bizarní jsou různé návrhy zdanění kapitálových transakcí. Zdanit obchody na burze či kapitálové výnosy se zdá z povrchního pohledu rozumné. Zvláště pokud věříte, že za předlužení některých zemí skutečně mohou zlí spekulanti a plutokrati. Propagandistická představa lichváře v černém kaftanu vydírajícího nevinné oběti bohužel v Evropě stále žije. A s ní i návrhy na vyšší zdanění kapitálu.
Severské debakly
V první řadě jde o takzvanou Tobinovu daň z finančních transakcí. Takzvanou, neboť sám James Tobin se od ní distancoval krátce před smrtí v roce 2002. Jejím původním cílem bylo omezit výkyvy měnových kurzů, po pádu brettonwoodského měnového standardu v sedmdesátých letech šlo o aktuální problém. V současnosti straší tato daň v hlavách anarchistů a některých zoufalých politiků.
Když se Švédsko v osmdesátých letech pokusilo zdanit finanční transakce, skončilo to fiaskem. Zavedení půlprocentní daně z obchodů na stockholmské burze v roce 1984 mělo podle představ úředníků zvýšit daňové příjmy o 1,5 miliardy švédských korun ročně. Ve skutečnosti se přínos pohyboval kolem 50 milionů korun. Rozpočet to nepocítil, ale Švédsko získalo pověst socialistické, daněmi přetížené země.
Ještě větší debakl zaznamenalo Švédsko se zdaněním obchodů s dluhopisy. Daňová sazba pouhých 0,003 procenta zavedená v roce 1989 měla za následek pád objemu obchodů o 85 procent. V dubnu 1990 byla zrušena a o dva roky později se Švédsko vzdalo i zdanění transakcí s akciemi.
Prodloužení časového testu: zaděláno na domácí debakl
Podobný debakl hrozí i na českém trhu. Nejde tentokrát o Tobinovu daň, ale o prodloužení takzvaného časového testu. Doposud platí, že investování do akcií, fondů a podobných cenných papírů je osvobozeno od daně z příjmu, pokud jsou drženy déle než šest měsíců. Úředníci z ministerstva financí by nyní v rámci přílepku k zákonu o jednotném inkasním místě chtěli prodloužit tuto lhůtu na dlouhé tři roky! To znamená, že teta z Kašperských Hor, která si střádá peníze ve fondu peněžního trhu, by se musela obtěžovat s daňovým přiznáním, pokud si hodlá vybrat peníze za dobu kratší než tři roky. To samé mladá rodina, která si šetří na stará kolena jiným způsobem než nevalně úročenými penzijními fondy.
Prodloužení časového testu je velmi zoufalá myšlenka. Nepovede k žádnému zvýšení daňových příjmů, nepomůže nikomu. Snad jen nějaký zakomplexovaný úředník z ministerstva financí se bude moci dmout hérostratovskou pýchou, že zabil celé odvětví finančního trhu.
Psáno pro MF Dnes
