Ne chystanému druhému pilíři penzijního systému!
Patrik Nacher, Investice, 28.08.2012
Plánovaný druhý pilíř penzijního systému je nepromyšlený, pro lidi nevýhodný, jednoznačně neflexibilní a pro většinu občanů neefektivní.
Koho jednou druhý pilíř schvátí, toho nikdy nenavrátí. Tak nějak bychom mohli ve stylu pohádky S čerty nejsou žerty parafrázovat základní vlastnost „spoření“ (ve skutečnosti jde o investování – a významový rozdíl to není drobný) ve fondech chystaného druhého pilíře důchodového systému. Kdo se k němu jednou zaváže (a ti starší budou mít na rozhodnutí jen půl roku), už z něj nemůže vystoupit. S druhým pilířem taky nejsou žerty.
Bez brzdy. Za jízdy nevystupovat!
Nemožnost opustit systém je ovšem ekonomicky neefektivní. Za takovou cenu – asi jako kdybych odložil na 20 až 40 let peníze na termínovaný vklad bez možnosti výpovědi – bych požadoval garanci minimálně desetiprocentního ročního zhodnocení. To mi samozřejmě nikdo nedá. A dokonce mi to ani neslíbí – a to už je co říct.
- Naspořené penze z druhého fondového pilíře budou příjemcům vypláceny buď formou doživotní penze (po smrti příjemci výplata skončí), nebo doživotní penzí s pozůstalostní penzí na tři roky, tzn., že v případě úmrtí příjemce penze je vyplácena pozůstalostní penze ve stejné výši. Třetí možností je vyplácení formou renty po dobu 20 let. V tomto případě, pokud by příjemce v průběhu čerpání zemřel, dědicům je vyplacena nevyčerpaná část kapitálové hodnoty pojištění.
Zdroj: mpsv.cz
Nemožnost vybrat si po dosažení důchodového věku peníze najednou považuji – pokud už to není provokace – za nemístné poručníkování státu, který se rozhodl své dospělé občany vychovávat a který jim absolutně nedůvěřuje: jako bychom byli děti, u kterých hrozí, že by všechno utratily najednou (a pak natahovaly ruce ke státu). Že se po třiceti letech spoření nemůže člověk svobodně rozhodnout a vybrat si najednou všechny peníze nebo jejich část – z jakéhokoli důvodu (zdravotní problémy, rodina, cestování, samostatné individuální investování, zaplacení nutného velkého výdaje... –, je něco těžko pochopitelného. Občan si dokonce nebude mít možnost najednou vybrat ani ona dvě procenta z hrubé mzdy, která do systému ukládal ze svého.
Bez záruky. Změna programu vyhrazena
Další důvod, proč říct reformě důchodů v současné podobě ne: Neexistují žádné garance, že systém nebude jednostranně měněn na základě politického rozhodnutí (jako se třeba aktuálně děje u stavebního spoření). V Česku je totiž obecně malá předvídatelnost dlouhodobých (a bohužel i krátkodobých) finančních systémů.
Podobně nemáme žádnou pojistku proti vytunelování – a že se toho za 30 let může přihodit! Vklady například nejsou, na rozdíl od vkladů v bankách, družstevních záložnách či stavebních spořitelnách, ze zákona pojištěné. Kdyby bylo možné si peníze najednou vybrat, mohl by takový důchodce žít z úroku na termínovaném vkladu (či obyčejném spořicím účtu) a měl by svoje peníze chráněné. Zatím ale není ani jasné, jak se nastřádané peníze budou v důchodovém věku, tedy od chvíle, kdy je začne klient vybírat, zhodnocovat. Víme, že peníze nevyplácejí fondy, ale pojišťovny.
Druhý pilíř, na kterém má stát budoucí penzijní systém, bude oslabovat pilíř první. Každý, kdo do něj vstoupí, bude o tři procenta hrubé mzdy méně odevzdávat do průběžného systému. Tam pochopitelně budou chybět peníze na výplatu penzí současným důchodcům, těm, kteří už nový systém nemůžou využít. Tímto výpadkem také původně vláda ospravedlňovala zvyšování DPH. Zvýšené daně ale s sebou přinášejí (a ještě přinesou) zvýšení cen, zvýšení cen rovná se inflace, inflace rovná se znehodnocování peněz investovaných do fondů...
- Více k tématu růstu DPH „kvůli vyrovnání propadu důchodového systému“
Tomáš Prouza: Zvýšení DPH a penzijní reforma: Mnoho povyku pro nic
Beze srandy: Cokoli jiného!
To vše a mnohé další samozřejmě neznamená, že mladá a střední generace nemá dělat nic. Není to tak, jak se nám někteří obhájci druhého pilíře snaží namluvit, že kdo je proti této penzijní reformě, nechápe základní zhoršující se parametry stárnutí populace a hrozbu nízkých důchodů. Nikoliv. Ale to, že současný systém je neudržitelný, ještě neznamená, že předkládaná reforma je jediná možná alternativa. Rozumnější alternativou by pro člověka totiž bylo už jen to, že by přes stejné banky investoval do týchž fondů – dlouhodobě, ale bez dlouhodobého závazku, s mnohem větší mírou svobody, pružnosti a bez pocitu vazalství.
A bez nutnosti platit skryté náklady. Provoz fondů, ale především shánění klientů s sebou ponese nemalé náklady. Poplatky, marketing, reklama... To všechno bude samozřejmě na úkor výnosů pro klienty. Informace o penězích, které budou lidem kráceny, jsou buď nepřehledné, nebo rovnou neveřejné.
Paradox na závěr. Snad u všech druhů smluv ve finanční oblasti má spotřebitel právo do určité doby odstoupit od smlouvy bez udání důvodu – tato ochranná lhůta chrání spotřebitele a dává mu čas rozhodnutí přehodnotit. Například u spotřebitelského úvěru jde o 14 dní, u některých pojistek až o dva měsíce. A to nejde o závazky na celý život, ale třeba o takové, které se každý rok obnovují a každý rok se dají revidovat nebo rušit. V případě druhého pilíře jde o vztah na několik desítek let, ale člověk žádnou takovou možnost nemá. Ani den. Proč asi?
