Polsko plynařskou velmocí? Proč ne!
Luboš Palata, Investice, 20.08.2010
Rusko, třes se! Polsko se může stát díky těžbě plynu z břidlic novým Norskem. Ale Česko díky obrovským zásobám uranu také.
Kraj na jižním pomezí Polska a Ukrajiny je dnes jednou z nejopuštěnějších částí našeho severního souseda, místem, kde dnes dávají dobrou noc nejen lišky, ale i vlci, medvědi a zubři. I proto se do Bieszczad, části bývalé rakouské Haliče, dnes jezdí hlavně kvůli krásným horám a panenské přírodě. Občas tu ale narazíte i na naftařskou těžní věž, nebo malé muzeum připomínající dobu před více než sto lety sto lety, kdy byla Halič jedním z největších světových producentů ropy. Bývaly i doby, kdy se tu těžila dokonce většina(!) světové produkce černého zlata. Staré černobílé fotografie, na nichž se zdejší krajina hemží stovkami těžních věží, vyvolávají úsměv i údiv zároveň. Málokdo také ví, že právě tady, v Haliči, spatřila světlo světa první těžní věž.
Půl druhého biliónu kubíků
I dnes je Polsko ze svých nalezišť, nejen v Haliči, schopné pokrýt kolem třiceti procent vlastní spotřeby zemního plynu: závislost na dovozu z Ruska tak není ani zdaleka tak velká, jak by se mohlo na první pohled zdát. Dováží se především proto, že velkou část své elektřiny dnes Polsko vyrábí v uhelných elektrárnách, mnohdy zastaralých a neekologických, a plyn je zkrátka čistší alternativou.
Během příštích deseti let by se však situace mohla zcela obrátit. Polsko by se mohlo stát jedním z globálních plynových exportérů. Podle odhadů expertů totiž ukrývá polská zem až 1,5 biliónu kubíků takzvaného „břidlicového“ zemního plynu, což je množství, které by pokrylo současnou spotřebu Polska na dvě stě let. První světové těžařské koncerny už zahájily vrty.
Poláci, kteří od plynové krize před necelými dvěma roky intenzivně řeší diverzifikaci dodávek, vidí v těchto zásobách nejen ekonomický, ale také strategický přínos. Přestože bylo oznámení o obrovských polských zásobách zemního plynu v břidlicích některými experty zpochybněno, je faktem, že technologicky i ekonomicky jsou tyto zásoby těžitelné již nyní. Během deseti let by pak mohl „břidlicový“ zemní plyn, jehož zásoby jsou prakticky po celé Evropě, změnit energetickou situaci na celém kontinentu. To samozřejmě představuje obrovské nebezpečí pro Rusko, jehož ekonomika a do jisté míry i politika je na vývozu energetických surovin především do Evropy závislá. „Pro Gazprom představuje tato zpráva velkou hrozbu,“ okomentoval dění ruský list Kommersant.
Sikorski, Clintonová a nové technologie
O tom, že Polsko bere zprávu o zásobách zemního plynu v břidlicích velice vážně, svědčí dohoda, kterou v červenci podepsali ministři zahraničí Polska a USA, Radoslaw Sikorski a Hillary Clintonová, podle níž budou obě země společně pracovat na vývoji těžebních technologií. Spojené státy jsou totiž v současnosti jedinou zemí, kde se plyn z břidlic již ve větším měřítku těží.
Podobně jako u jiných „nových zásob“ nerostů, je i u břidlicového plynu zásadní otázka rentability. V současnosti se odhady nákladů na těžbu 1000 metrů krychlových zemního plynu z břidlic pohybují pod třemi sty dolarů. To je sice mnohem více, než v případě Norska, nebo Ruska, pokud by ale cena plynu v příštích letech rostla a dále vy pokročila technologie těžby, stane se i tento způsob dobývání vysoce rentabilní.
Český uran. A proč vlastně ne?
Polský příklad by mohl být inspirací i pro Českou republiku. Nejde ani tak o uhelné zásoby, především povrchové doly představují pro krajinu těžko akceptovatelnou zátěž, řeč je o uranu. Česko i dnes stále patří mezi země s největším potenciálem těžby na světě. Pokud to myslíme se svojí energetickou nezávislostí vážně, měli bychom se zamyslet, zda je současná fobie z obnovení těžby udržitelná. Jde v současnosti asi o největší výzvy, která v energetické oblasti stojí před vládou Petra Nečase.
Autor je redaktorem Lidových novin
Foto: profimedia.cz
