Vyhnou se nám černé labutě?
František Mašek, Investice, 14.12.2010
Blížící se začátek druhé dekády 21. století svádí k předpovědím. K opatrnějším, ale i těm, jaké jsou k Česku relativně příznivé. Je ale o dvě procenta vyšší roční vzestup ekonomiky než v západní Evropě, pokud ho tedy dosáhneme, skutečně důvodem k optimismu?
Když ČNB před časem předpověděla, že česká ekonomika přidá příští rok kvůli úsporným opatřením pouze 1,2 %, vyvolalo to nemalou pozornost. Jde totiž o výrazně nižší očekávání, než u jiných institucí – v případě Ministerstva financí jsou to například dvě procenta. A to se domácí subjekty drží více při zdi než zahraniční! Mezinárodní měnový fond odhaduje růst české ekonomiky v roce 2011 na 2,2 %, zatímco Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj na 2,8 %.
Končící desetiletí láká i k delším předpovědím, finanční krize a globální recese, s jejichž důsledky svět stále bojuje, však názorně ukazují, jak je předvídání ošidné. Jeho výsledky pak někdy vyznívají do ztracena, nebo opakují relativně známé pravdy.
Citius, altius, fortius…
Svět se po globální recesi v ještě větší míře než dříve řídí olympijským mottem: citius, altius, fortius, tedy rychleji, výše, silněji. Dokáže se Česko adaptovat na nové podmínky a výzvy, které finanční krize a recese globální ekonomiky přinesly?
Podle průzkumu poradenské společnosti Roland Berger založeném na názorech 320 manažerů ze středo- a východoevropských firem by mohla česká ekonomika, podobně jako hospodářství jiných zemí v tomto regionu, růst v průměru o dvě procenta ročně rychleji než západoevropské státy. Čeští manažeři jsou spolu s polskými a rumunskými nejoptimističtější.
Constantin Kinsky z poradenské společnosti Roland Berger (RB) mj. uvedl, že se Česká republika dostala mezi země, které v budoucnu potáhnou spíše inovace, než tovární výroba. To je na první pohled dobrá zpráva. Je si ovšem třeba uvědomit, že při takovémto scénáři nemusí být tak snadné vytvářet nová pracovní místa. Vývojová centra zkrátka nejsou automobilky a montovny.
Češi sice byli v posledních letech poměrně úspěšní, jsou však často zbytečně konzervativní a snaží se o „perfekcionalismus“ na úkor rizika a případných chyb, uvedl Kinsky. Velké úkoly podle jeho slov čekají hlavně vládu, a to zejména při odstraňování byrokracie, korupce a nastolení právních jistot. A na stole jsou samozřejmě dlouho odkládané reformy. Země střední a východní Evropy, což platí i pro ČR, by si také měly uvědomit, že domácím trhem je pro ně celá Evropská unie.
Ještě dál, a to až do roku 2030, šli před časem ve své předpovědi pro celý svět, Evropu a ČR, prezentované na šesté bezpečnostní konferenci odborníci ze Střediska bezpečnostní politiky (SBP), působícího při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
Šéf SBP Milan Balabán popsal svět v roce 2030 jako dobu post-transatlantickou, kterou charakterizuje klesající vliv Evropy a Spojených států na úkor východní a jižní Asie. Svět v roce 2030 podle něj nebude znát ani skupinu G8. Nahradí ji objemnější G20. Dále podle něj vzroste i vliv zemí BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína), rozšířené o Jihoafrickou republiku. Na globální úrovni pak bude klíčové, zda se země třetího světa nechají zlákat přitažlivým modelem čínského státního kapitalismu, nebo se vydají evropskou cestou. Balabán také zmínil, že potíže USA vyústí v oslabení dolaru a „depolarizaci“ světové ekonomiky. Nic překvapivého, dalo by se říci s trochou nadsázky.
Vize SBP hovoří také o konfliktech na Balkáně (Kosovo a Makedonie), nebo boji Jordánska a Sýrie s Izraelem o vodní zdroje.
Tři evropské krize?
Evropa zažila opět očima roku 2030 tři krize – eurozóny, evropského vládnutí a demokracie. Výsledky referend o vystoupení z Unie byly velmi těsné, občané žádné země však z Unie nevystoupili. Recese čínské ekonomiky koncem druhé dekády tohoto století, kterou předpokládá scénář SBP, je totiž přiměla uvažovat o roli integrované Evropy racionálněji.
Evropa v roce 2020 má velké potíže také se stárnutím populace. Některé státy navíc i se změnami klimatu, které spustí další velkou vlnu imigrantů ze severní Afriky. Podle Libora Stejskala z SBP se jí nicméně vyhnuly velké katastrofy a z nouze se vlastně stala zdatnou institucí krizového řízení. Střední vrstvy byly ovšem až na úzkou skupinu privilegovaných odborníků degradovány na námezdní pracovní sílu…
Pohled Antonína Raška, rovněž z SBP, na Českou republiku, působí poněkud protichůdně. Jeho vize roku 2030 počítá s tím, že v podstatě došlo jen k extrapolaci dosavadního dvacetiletého vývoje, tedy let 1990–2010 a Česko zaznamenalo jako v první dekádě 21. století průměrný roční růst hrubého domácího produktu kolem 3,5 procenta.
Těžko odhadnout, do jaké míry jsou tyto prognózy reálné. Některé trendy, především posun těžiště světové ekonomiky a politiky na Východ se zdají být zcela zřejmé. Stejně tak prohlubující se rozdíly mezi severní a jižní částí Evropské unie, které ještě posílil návrh kancléřky Angely Merkelové, aby Češi a Poláci přijali euro a podpořili tak disciplinovanější severní část eurozóny.
Právě blízkost Německa, které je největším českým obchodním partnerem, může představovat pro ČR klíčovou výhodu, zejména pokud by dál rostlo jako letos o 3 %. V zájmu našeho západního souseda by totiž měla být i stabilita v jeho nejbližším okolí. I když ideální by samozřejmě bylo, kdyby si ČR mohla pomoci sama.
Závisí to nicméně především na vývoji globální ekonomiky a na tom, jak se Německo vyrovná se svými problémy. Vždy přece platí, že je bližší košile než kabát.
A nezbývá si než přát, aby se neobjevila nějaká další černá labuť, tedy nepředvídaná událost nedozírného významu, za jakou je někdy považována finanční krize, která vše ve světě rázně změnila, nemluvě o našich domácích českých černých labutích.
Souhlasíte s naznačenými vizemi, nebo máte jiné? Co si o budoucnosti Česka myslíte vy?
Autor je redaktorem serveru www.penize.cz
Foto: profimedia.cz
