Amerikou obchází strašidlo kapitalismu
Ivan Adamovič, Kaleidoskop, 30.01.2010
Bojovníci s větrnými mlýny mohou být buď smutní hrdinové, nebo teatrální exhibicionisté. Dokumentarista Michael Moore se ve svém novém filmu demaskujícím samotný kapitalismus nebezpečně blíží k tomu druhému případu. Snímek O kapitalismu s láskou má českou premiéru 4. února.
Odborníci celého světa se pokoušeli vysledovat příčiny a okolnosti finanční krize, ale museli jsme počkat až na provokativního oscarového dokumentaristu Michaela Moora, abychom se dozvěděli, jak to vlastně bylo.
Svět ovládá nepočetná skupinka bohatých, plutokracie. Od doby, kdy si nasadila do čela USA Ronalda Reagana, vysává tento stát a všechen jeho pracující lid jako nenasytný upír. Vše je podřízeno krátkodobému, maximálnímu zisku. Došlo k destruktivní restrukturalizaci průmyslu, snížení daní bohatým a země se tak dostala na trajektorii jednoznačně směřující ke krizi. Také další američtí prezidenti mlčky tolerovali tento mafiánský systém (Bill Clinton možná tolik ne, proto ho dokument vynechává).
A když začalo být těm bohatým hamižníkům jasné, že situace je dlouhodobě neudržitelná, že celostátní tunel začne být ohrožený nějakým prezidentským kandidátem, který tomu učiní přítrž, v pravou chvíli nechali padnout jednu banku a pak vydírali kongresmany, aby do těch ostatních byly rychle nality státní peníze. Poslední gigazlodějna na potápějící se lodi.
Ze všech Moorových filmů je tento asi nejosobnější a nejméně přesvědčivý. Místo pořádné investigativní novinařiny nám stále nemocněji vyhlížející filmař nabízí emotivní pel mel. Někdy jeho pátrání přinese zajímavé, i když diskutabilní plody, jako například dokument údajně vypracovaný experty ze Citibank, v němž je rozpracována strategie na udržení moci pro vládnoucí „plutonomii“. Zajímavé, ale s tématem jen okrajově související je odhalení praktik v městečku Wilkes-Barre, kde místní soudce posílá místní mládež jako na běžícím pásu do nápravného zařízení, jež z toho má neobyčejný finanční příjem.
Jindy nevěříme svým očím, co všechno je Moorovi dobré k přihození polínka do ohně, zřejmě z nedostatku lepších materiálů. Dlouhé minuty tak sledujeme dokumentaristovo poplakávání nad demontovanou továrnou, kde pracoval jeho otec. A jako poslední autority, které mají poslat americký kapitlismus do pekel, jsou povoláni kněží z Moorova rodného městečka. Jeden z nich ochotně přitakává, že kapitalismus je hřích, druhý jej označuje za čiré zlo. Jinde jsme svědky dokonce tak populistických triků jako ohánění se vysokými platy státních úředníků odpovědných za finance.
Finanční poradce může pobavit pasáž, kde Moore žádá od různých expertů vysvětlení, co to jsou deriváty. Odpovědí je mu koktání nebo rezignovaná poznámka, že to je příliš složité, než aby se to dalo vysvětlit.
Moorovy pokusy proniknout do pracoven nejvyšších bankéřů, popřípadě jeho snaha využít práva na jejich „občanské zadržení“, končí trapně, obvykle ve dveřích bankovní instituce, tváří v tvář neoblomnému členu ochranky. A tak aspoň omotává banky policejní páskou a do liduprázdných ulic pořvává z megafonu hesla o zločincích.
V jednu chvíli se dokonce rozeběhne proti hlídkující ochrance a snaží se prodrat do banky násilím. Tahle scéna nám připomene téměř identickou scénu z úplně jiného filmu... ano, z komedie Brüno se Sashou Baronem Cohenem v roli německého gaye. Moorova zaťatost, tažení do nesmyslných bitev, svatá válka za vlastní pravdu, to vše v tragikomickém hávu, není snad Michael Moore dalším geniálním převlekem britského komika?
Zatímco Brünovým poselstvím byla láska a osobní úspěch, Moore nevolá po ničem jiném než po skutečné demokracii, byť v jeho pojetí značně socialistické, a po starých dobrých časech poválečného ekonomického boomu, kdy Amerika neměla ve světě konkurenci. Někteří zpovídaní mu krásně nahrávají na smeč. Například ekonomický sloupkař z Wall Street Journalu Stephen Moore, který se mu svěřuje, že nevěří v demokracii. „Demokracie, to jsou dva vlci, ovce a rozhodování, co bude k večeři.“
Film O kapitalismu s láskou má své hodnoty v druhém plánu. Můžeme se z něj dozvědět spoustu věcí, které nejsou hlavním tématem. Všimněme si třeba propracované hierarchie a fungování bezpečnostních agentur hlídajících banky. Moore obvykle nejprve narazí na obyčejného pochůzkáře, který ne vždy oplývá politickou korektností. Ten ale často volá svého šéfa a ten přichází perfektně připravený, asertivní, evidentně důkladně proškolený pro chování v takových případech. Výsledek je stejný, ale je to vyhazov v rukavičkách.
Subjektivní, angažovaný přístup znalce Mooreových děl nepřekvapí. Snímek vyvolává smíšené pocity. Na jednu stranu připomíná, že většina z nás je příliš pasivních, čímž udržujeme v chodu mašinérii, s níž třeba ani moc nesouhlasíme. Na druhou stranu způsob Moorových protestů i zacházení s fakty a prameny jsou takového druhu, že máte někdy chuť se stydět za jejich autora-protagonistu. Asi nebudu jediný, koho při sledování napadlo, jak jinak zní volání po sociálních jistotách v kontextu americkém oproti naší situaci a historické zkušenosti. Jakpak by si asi Moore porozuměl s takovým Paroubkem?
