Běloch mezi guinejskými urnami
Petr Preclík, Kaleidoskop, 14.07.2010
Informace o volbách v africké Guinei se do českých médií nedostaly, země je to příliš malá, chudá, složitá a nepřehledná. Tamní volební proces přitom trpí snad všemi neduhy, které se objevují u voleb v chudých rozvojových zemích: Volební systém je příliš složitý a nákladný, jednotliví kandidáti nejsou ochotni přiznat porážku a ohánějí se kalašnikovy, vše je navíc neuvěřitelně pomalé, nedůvěryhodné a snadno zmanipulovatelné. A právě proto by se o volbách v Guinei psát mělo…
Psát by se ale mělo i o nadšení lidí, kteří mohli poprvé po padesáti letech svobodně rozhodnout o budoucím osudu země. A to i přesto, že v Guinei stále žije početná skupina milovníků „tvrdých pořádků“. Lidí, jež nostalgicky sledují vojenské přehlídky a proslovy v televizi, jsou v každé vesnici a městě desítky. A desítky jsou i vojáků v ulicích. Vojenský režim se totiž zhroutil teprve nedávno: až po krutě potlačených masových protestech v září 2009. Následná nervozita v armádě skončila postřelením tehdejšího generála-prezidenta Moussy Dadise Camary. Teprve jeho vynucená rehabilitace v zahraničí spustila transformační proces, který vyvrcholil minulou neděli otevřením volebních místností.
Co tričko, to jiný kandidát
Volební mise EU dorazila v několika etapách, já v té poslední deset dní před volbami. Samotný den voleb jsem strávil v prefektuře Mandiana na východě země při hranicích s Mali. Z třídenní cesty po rozbitých silnicích jsem si neodnesl jen bolavá záda, ale také kompletně spálenou levou ruku, kterou jsem měl vystřčenou z otevřeného okna. Na druhou ruku bohužel paprsky nedosáhly. Pro místní děti jsem byl hned zajímavější než všichni ti obyčejní jednobarevní běloši.
Cesta byla kromě měnící se krajiny poznamenána i měnící se barvou triček. V každém městě probíhala jiná barevná revoluce. Conakry bylo červené, Kindia žlutá, Mamou bílé, Kankan opět žlutý. Co tričko, to jiný kandidát. Příslušnost ke kandidátovi se zde zkrátka neodvíjí od programových bodů, levopravé osy či osobních preferencí. Většinou jde jen a pouze o etnickou příslušnost. Vždyť jen v jihovýchodní oblasti zvané Lesní Guinea (Guinée Forrestière) nevyhrál kandidát převládající etnické skupiny.
V městečku, kde jsem měl volby pozorovat já, nebyla ani elektřina (kdo chtěl světlo, musel si pořídit generátor), ani tekoucí voda (sbírala se v savaně po deštích) a večeře většinou ještě ráno běhala po dvoře živá. Mléko, sýr, nebo máslo tu byly neznámými komoditami.
Městečko to ale bylo živé. Začínalo totiž období dešťů. Farmáři vyráželi na svá pole a s nimi i mladé dívky, které se během období sucha živí ve větších městech jako pokojské, služebné či uklízečky. A navíc probíhalo mistrovství světa (poslední africký tým vypadl až pět dní po volbách). Jakmile hrála Afrika, nejezdily přívozy, neobsluhovaly restaurace, neotevíraly obchody. Fandili všichni.
S pocitem Jamese Bonda
V den D, 27. června 2010, se vydalo volit 77 % voličů, výrazně větší množství, než se k urnám vydává u nás. I my jsme navlékli trika se žlutými hvězdami, zapnuli satelitní modemy, satelitní telefony, GPS, vysílačku, mobil i notebook a s pocitem Jamese Bonda se vydali hledat volební místnosti. Místo tří svetrů jsem se tentokrát potil v třicetipětistupňovém vlhkém vedru.
Náš řidič si hned na začátku spletl cestu, takže jsme jeli dvanáct kilometrů (tady v Mandianě hodinu) úplně zbytečně. Nevadilo to. Volební místnost stejně otevřela s hodinovým zpožděním, dva členové komise zaspali.
Na výsledky voleb jsme si museli počkat pět dní, o tři více než Centrální volební komise plánovala. Pro zvýšení rychlosti sčítání nakonec regionální komise opustily většinu kontrolních mechanismů a prostě přijímaly čísla z okrsků.
Z dvaceti čtyř kandidátů nikdo nezískal nad padesát procent hlasů, a tak dva nejlepší postupují do druhého kola. Zbytek poražených v poli se ale s výsledkem nesmířil a začíná hledat na proběhnuvších volbách mouchy, nedodělky, občas přímo podvody. Ulice Conakry se plní červenými košilemi, jejichž protesty a hesla o zkorumpovanosti přechodné vlády dovedly jejího předsedu generála Konateho k hysterické výhrůžce rezignací. Podobné masové protesty mnoha kandidátů a nestabilita přechodného režimu jen nahrávají přívržencům armádního vedení země.
A že by Guinea stabilní vládu potřebovala. Padesát let pokusů s komunismem (diktátor Sekou Touré svému ekonomickému modelu říkával komunokracie) a vojenské autokracie přivedlo Guineu mezi padesát nejméně rozvinutých zemí světa (LDC), hrubý národní produkt je pod 750 dolary na obyvatele. Nepomáhá ani obrovské nerostné bohatství (v zemi se nachází téměř 50 % světových zásob bauxitu), které pouze rozáčí spirálu chudoby, korupce a násilí. Mezi lidmi navíc řádí negramotnost a malárie.
Nejvyšší soud rozhodne
O platnosti volebních výsledků nyní rozhoduje Nejvyšší soud, který ještě před pár měsíci neexistoval a který nyní zápasí s přílivem stížností. Jejich zpracování už teď zpozdilo konání druhého kola voleb o dva až tři týdny. A jejich počet roste geometrickou řadou. Guinea si pro sebe upletla systém plný pojistek, systém mnohem složitější než ten v ČR, a naplnila tak příklad země, o kterých jsem již jednou psal, země, která si připravuje volby mnohem složitější a dražší než si může dovolit.
Posuďte sami: Dlouho před samotnými volbami se volič musí zaregistrovat u speciálního úřadu, který mu sejme otisky prstů a pořídí fotografii, sepíše mnoho osobních údajů a na konec přidělí volební místnost. To vše je zaznamenané na volební kartě, bez které nelze volit. Každá volební místnost pak musí obdržet urnu, první volební seznam, kde člen komise najde voličovo jméno, druhý volební seznam, kde se volič po odvolení podepíše, nesmyvatelný inkoust, kterým se označí ukazováček voliče, aby nemohl volit dvakrát, pro jistotu se na volební kartu ještě dá razítko „volil“ – dvojitá pojistka, kterou ale málokdy někdo kontroloval.
Problémy nastaly ve stejném pořadí jako kroky potřebné k odvolení: Volební kartičky nedorazily, lidé řádně zapsaní dostali karty s cizími fotkami či údaji, vzdálenost mezi bydlištěm a přidělenou volební místností byly i desítky kilometrů, místnosti nedostaly urny, volební lístky, případně ani seznam voličů. Jenže nadšení převážilo, a tak si členové volebních komisí pomáhali různě: Tu urnu nahradili krabicí, jindy seznam voličů obyčejným sešitem, jindy zase starosta vesnice bez volební místnosti vybral karty všech voličů, sepsal si, koho chce kdo volit, a odjel na své motorce (často jediném dopravním prostředku v celém okolí) do vesnice vedlejší odvolit.
Výsledky ostatně zamíchala i rozšířená negramotnost. Přestože volební lístky kromě jména volební strany a jejího kandidáta obsahovala i jeho obrázek, mnozí uvěřili, že své volební přání vyjádří prostým vhozením lístku do urny. Bez křížku, kolečka, či otisku prstů – povolených to způsobů volit. A tak se číslo neplatných hlasů vyšplhalo na monstrózních 19 %, čtyřikrát více než kolik činí rozdíl mezi druhým a třetím místem.
Pro volební harcovníky (a od vyhlášení výsledků také pro neúspěšné kandidáty) jsou všechny tyto problémy jasným porušením volebního zákona a enormním prostorem pro podvody. Pro Guinejce ale jde, napříč všemu, hlavně o vítězství demokracie nad logistickými problémy. V tomto případě bych se přikláněl ke Guinejcům. Nakonec to ale bude až ochota neúspěšných kandidátů, zejména pak toho, který prohraje druhé kolo, co rozhodne o úspěchu volebního experimentu v Guinei.
Foto: Profimedia.cz
