Co si za peníze nekoupíte?
Martin Vlnas, Kaleidoskop, 12.12.2009
Ve svém minulém příspěvku jsem se pokusil zpochybnit tradiční motivační model cukru a biče. Na konci článku jsem pak naťukl možné alternativy stimulující kreativitu a efektivitu. Dnes bych se rád zaměřil na druhou jmenovanou.
V roce 1993 odstartoval Microsoft ambiciózní projekt, na který si dnes už nikdo nevzpomene. Jmenoval se Encarta. Digitální multimediální encyklopedie si vytyčila smělý cíl: pojmout veškeré vědní lidstva. Podle toho vypadal také rozpočet: Microsoft zaplatil obrovské peníze stovkám profesionálů, aby vypracovali a zeditovali tisíce hesel, a najal ty nejlepší manažery, aby dohlédli na dodržení časového itineráře. Zároveň nakoupil od nakladatelství Macmillian čtyřiadvaceti svazkovou Collierovu encyklopedii a New Merit Scholar's Encyclopedia.
Projekt se rozběhl slibně. Za svou komplexnost sbírala Encarta jedno ocenění za druhým a každým rokem přibývaly tisíce nových hesel, obrázků a videí, jenže…
Dne 15. ledna 2001 se v tichosti rozjel jiný projekt. Bez milionů, dozorujících manažerů a otitulovaných editorů. Encyklopedie postavená na lidské tvořivosti, touze po sobě cosi zanechat a přispět k něčemu, co mě přesahuje (jakkoliv se mi termín „kolektivní dobro“ z principu protiví, sem by se hodit mohl).
Jak to dopadlo?
Král je mrtev, ať žije král
V květnu 2009 Microsoft oznámil, že s Encartou končí. Před dvěma týdny pak skončily i webové stránky, na nichž byla encyklopedie provozována. „Soudobí spotřebitelé vyhledávají informace jiným způsobem, než tomu bylo před několika lety. Musíme najít efektivnější způsob,“ prohlásil v oficiální tiskové zprávě Microsoft. V době své největší slávy obsahovala prémiová verze Encarty 62 tisíc anglických hesel, 25 tisíc obrázků a „více než“ 300 videí. Víc si za peníze koupit nešlo.
Pro srovnání: na Wikipedii dnes najdete anglických hesel více než 3 120 000(!) a po započtení „babylonské jazykové taškařice“ jejich počet vzroste dokonce na 14,5 milionů. Tisíce dalších pak na pátém nejnavštěvovanějším webu přibývají každým dnem. Ano, některá jsou neúplná, jiná zase trpí nekonečným ideologickým bojem, přesto jich je jen v angličtině 50krát více, než kdy na Encartě.
Když byste se přitom před deseti zeptali jakéhokoliv střízlivého manažera kdekoliv na Zemi, jaký ze dvou zmíněných modelů – centrálně řízený, nebo spontánně kreativní – se mu zdá lepší pro vytvoření encyklopedie, každý by vám odpověděl, že na tak jednoznačnou otázku není třeba odpovídat.
A přece… Vnitřní motivátory (autonomie, brilance (mastery) a smysl, o nichž jsem psal minulý týden) daly ve spojení s globálně dostupnou datovou sítí těm vnějším „cukrbičovským“ zase jednou pořádně na frak.
ROWE
Převahou vnitřních motivátorů nad cukrem a bičem se inspirovaly i Cali Resslerová a Jody Thompsonová spolupracující pod logem CultureEX. Tyto dvě dámy společně položily základy koncepce ROWE (Results-Only Work Environment), kterou dnes úspěšně aplikovala řada firem především ve Spojených státech.
O co jde?
Na první pohled by podle názvu mohlo jít o snahu vyždímat z nebohého zaměstnance i ty poslední zbytky energie. Podstata věci ale tkví jinde. V rámci ROWE si totiž může každý zaměstnanec dělat: „Co chce, kdy chce a jak chce, pokud na závěr vyprodukuje to, co po něm bylo žádáno.“ Nechce se vám dnes do práce? Žádný problém. Pracujete, kde chcete! Jste noční ptáci? Buďte nočními ptáky, tady to nikoho nezajímá!
Jediným kritériem je výsledek: pokud splníte, co se po vás chce, zařiďte se podle svého. Pokud povinnostem nedostojíte, adieu, najdeme si někoho jiného. Prosté, ale jednoduché. Skvělý článek na toto téma vyšel před třemi lety v Businessweeku.
Výzkumy měřící dopad ROWE došly k jednoznačným závěrům: nejenže se zvýšila pracovní produktivita a snížily provozní náklady, ale vzrostla také míra zapojení (engagement) a spokojenost zaměstnanců.
I ROWE však má svá negativa. Jednak klade mnohem větší nároky na management. Ten už nemůže jen „chválit a bičovat“ (což jde obtížně, když jsou vaši podřízení rozkutálení po všech čertech).
Zásadně se zvyšují také požadavky na personální politiku: nové pracovníky je nutné vybírat velice pečlivě. Jakmile se totiž člověk stane pánem svého času, snadněji podléhá svodům, jež mu na každém kroku našeptávají „pojď si hrát, vykašli se na to“.
Žádná práce se ale bohužel ještě sama neudělala.
Inspirace: Peoplecomm.cz
Foto: Profimedia.cz
