Copyleft: Prosím kopírujte!
Jan Boček, Kaleidoskop, 04.12.2009
Tento článek (včetně titulní fotky) vychází v jedné z licencí Creative Commons. Znamená to, že jej můžete volně sdílet nebo upravovat, musíte pouze uvést autora. Praktickou ukázkou vám tak představujeme svět alternativ ke klasickému copyrightu.
Nové technologie v čele s internetem udělaly křížek za „starým“ autorským právem. Právní úprava copyrightu v oblasti softwaru, filmové a hudební produkce dnes neodpovídá realitě – ochránit tady autorské dílo je prakticky nemožné. Každý produkt, který lze přepsat na digitální data, se prakticky okamžitě dostane do sítí určených k anonymnímu sdílení souborů.
Bojovat proti tomu je stejně smysluplné, jako zavírat dveře před povodní. Sdílení je prostě technologicky možné a společensky přijatelné, takže se děje. Hysterické akce organizací na ochranu autorských práv s tím nenadělají nic (a samy to ví, potřebují jen vykázat nějakou snahu, aby uspokojily chudáky tápající autory). Strašení se soudy jednotlivců, kteří si stáhli hudební album, stejně jako odměny za anonymní udávání softwarových „pirátů“, nemohou otočit trend a zastavit sdílení. I kdyby se jim povedlo vymýtit pirátství ve vlastní zemi, stále na něm budou vydělávat hackerští giganti: Čína a Rusko.
Přizpůsobit se tak musí právo. Reforma copyrightu ale celosvětově uvízla na mrtvém bodě: nikdo zatím nevymyslel funkční řešení a nikdo o něj vlastně nemá zájem. V tak prolobbované oblasti, jako je autorské právo, změny zevnitř čekat nelze, změny zvenčí zase nikdo neprosazuje. Určitou naději na změnu přinášejí pirátské strany, plující pod vlajkou pirátské internacionály. S výjimkou Švédska ale zatím jde o bizarní skupinky bez reálného vlivu.
A tak se proměna autorského procesu plíží postranními uličkami. Jakoby mimochodem vznikají alternativy ke copyrightu, souhrnně přezdívané „copyleft“. Frázi „všechna práva vyhrazena“ nahrazují sloganem „některá práva vyhrazena“ a vzápětí podrobně stanoví, která.
Nejrozšířenějšími copyleftovými licencemi se staly GNU GPL pro software a Creative Commons pro ostatní autorská díla. První z nich se prosadila hlavně díky operačnímu systému Linux, druhá teď začíná nabírat dech.
Autorské právo s přívlastkem
Překlad názvu Creative Commons (CC) do češtiny by byl kostrbatý. Slovíčko „commons“ označuje „něco společného“ nebo „sdílený statek“, takže název licence znamená nejspíš „něco společně vytvořeného“. Pokud ve vás vyvolává nepříjemné mrazení a vzpomínky na dobu minulou, nejste sami: konzervativní Američané licenci přezdívají Creative Commies, něco jako „kreativní komanči“. Název přitom má odrážet zcela jinou skutečnost. Tam, kde u copyrightu tvorba končí – v okamžiku vydání díla – u CC vlastně začíná. Čtenáři, posluchači nebo diváci mohou dílo za dodržení několika podmínek volně publikovat, případně i upravit a publikovat svou verzi. Životní proces díla tedy pokračuje, dokud má pro někoho tvůrčí potenciál.
Velkou výhodou licence CC je její pružnost, konkrétní podmínky užití svého díla si můžete ohnout přesně tak, jak potřebujete. Všechny možné varianty jsou přitom opatřeny patřičným právním textem. Licenci si poskládáte ze tří prvků: právo na komerční využití, možnost upravovat vaše dílo a povinnost zachovat pro upravené dílo stejnou licenci, pod jakou jste publikovali vy. V každém případě platí jedno pravidlo – při publikování díla musí být uveden jeho původní autor. Nabízí se neodbytná myšlenka, zda by podobná licenční ohebnost nepomohla také copyrightu.
Organizace CC funguje od roku 2001 a působila zatím spíš teoreticky: vytvořila tři postupné verze licencí a pomohla upravit právní podmínky pro jejich použití ve více než padesáti zemích. Podařilo se jí infiltrovat svými licencemi nejslavnější web pro sdílení fotek, Flickr. Hlavně ale neúnavně propagovala a snažila se být vidět.
Arabská vlaštovka a izraelské tanky
Letos se ale podařilo chytit dvě velké ryby: v lednu zveřejnila část svých reportáží pod licencí CC katarská televize Al Džazíra, v červnu pod ně přešla Wikipedie (a nyní, byť nakrátko, dokonce FinMag).
Zajímavější je případ arabského kanálu. Al Džazíra proslula západním stylem zpravodajství uprostřed blízkovýchodních konfliktů, který paradoxně velmi často rozčiluje právě Západ. Letos odhalila další zoubky – pod licencí CC uveřejnila záběry z izraelského vpádu do Gazy a ty se neuvěřitelnou rychlostí rozlétly do světa. Televize tím přišla o nemalé peníze, které se jinak za vysílání převzatých záběrů platí, ale získala nemalou publicitu a hlavně zapracovala na své pověsti lokální obhájkyně bezmocných. Záběry z Gazy se prostřednictvím CC dostaly k velkým televizním kanálům, ale také na YouTube, do sociálních sítí a blogů. Vzhledem k nízkému průměrnému věku arabské populace se právě šíření na webu ukázalo jako velmi účinné.
Al Džazíra svým experimentem dokázala vdechnout licencím CC život, i když jen na chvíli. Jde o první vlaštovku, navíc dost vyčerpanou: arabská televize zatím v publikování reportáží nepokračuje a ostatní média se zřejmě nechytla vůbec. Uprostřed finanční krize, následného úpadku tištěných médií a probíhající debaty o placeném obsahu na webu každopádně autoři Creative Commons nabízejí zajímavou cestu, kudy dál.
Foto: anarchosyn
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko
