Cos dělal, když umřel Michael?
Martin Vlnas, Kaleidoskop, 27.06.2009
„Elektronická média přetvořila svět na globální vesnici,“ napsal počátkem 60. let ve své knize Guttenbergova galaxie kanadský teoretik médií Herbert Marshall McLuhan. Jeho slova se sice nesmazatelně zapsala do dějin již dávno, jejich plný význam však vyplývá na povrch až v současnosti – v době internetových komunitních sítí, ve světě ovládaném populární kulturou a v okamžiku smrti její největší ikony.
„Generace mých rodičů se ptala: Cos dělal, když zabili Kennedyho? My se budeme ptát: Cos dělal, když umřel Michael?" okomentoval binární šílenství kolem Jacksonovy smrti novinář a publicista Miloš Čermák. Odpověď bude u řady lidí podobná – seděl u počítače, četl statusy, odpovídal na ně a přemýšlel, proč je mi rozpadajícího se Michaela vlastně líto.
Právě v možnosti okamžitého sdílení toho, co se stalo, prostřednictvím mnohosměrné komunikace many-to-many, byla zpěvákova smrt jiná než atentát na Kennedyho, havárie princezny Diany, nebo časově bližší útoky z 11. září.
Může za to „nový Internet“, Web 2.0, chcete-li.
O teroristickém útoku na WTC se podle zjištění amerického Národního centra pro výzkum veřejného mínění tři pětiny Američanů dozvěděly z televize. V České republice bylo toto číslo ještě mnohem vyšší. Mezi ty, kteří beze slova zírali na opakující se smyčku, jsem v roce 2001 patřil i já. Pamatuji si, jak jsem tehdy na gymnaziálním cyklistickém kurzu jen nevěřícně civěl do „bedny“ a přemýšlel, co bude. Chtěl jsem se ptát, proč se to stalo a jestli to samé, co cítím já, cítí i ostatní. Ne spolužáci, o těch jsem to věděl, ale všichni ostatní – Američané, Muslimové, Češi... Jenže to nešlo.
Jednosměrně komunikující televize byla zcela nekompromisní. Letadlo, náraz, výbuch a o pár minut později oblaka dýmu. Smyčka. A znovu. A znovu… Do zblbnutí. Jenže „bedna“ tehdy byla jediným zdrojem informací, a tak jsem na ni, společně se zbytkem třídy, koukal dál.
Sdílené truchlení
Jacksonova smrt, jakkoliv není možné povahu této události srovnávat s 11. zářím, ukázala, že svět a způsob, jakým o něm získáváme informace, od té doby prošel zásadní proměnou. Pohrobkem této transformace je právě televize, nebo, přesněji řečeno, globální zpravodajské stanice jako CNN, BBC a další. Jsou těžkopádné, nepropustné a ustrašené. Jsou všude, ale zároveň nikde.
Když byla v pátek CNN konečně ochotná oznámit, že Michael Jackson zemřel, měla už stránka Michael Jackson RIP na Facebooku bez sta deset tisíc členů (po hodině od jejího vytvoření bylo kondolujících už více než dvacet tisíc); na wikipedii jste si (stále před CNN a v době, kdy Sky News a BBC pomalu naznačovaly, že zpěvák upadl do komatu) mohli přečíst Michaelovu aktualizovanou biografii včetně upozornění, že vzhledem k náhlému úmrtí osoby mohou stránku měnit pouze „prověření“ přispěvatelé, a Twitterem kolovaly miliony reakcí – soustrastných i nepřátelských.
Ptáte se, jak se o Jacksonově úmrtí webová komunita dozvěděla? O selhání srdce psaly desítky pro CNN „neseriózních“ bloggerů odvolávajících se na své zdroje v nemocnici, kde se zpráva šířila rychlostí blesku. Zpravodajské televize je využít nemohly, vzájemně komunikující individua ano. Z několika lokálních zdrojů se zpráva okamžitě rozprskla do všech koutů.
Každý, kdo byl mezi jednou a třetí našeho času vzhůru a seděl u počítače připojeného k internetu, se tak během několika minut dozvěděl o dění v Losangeleské univerzitní nemocnici vše podstatné. Včetně toho, jaké emoce v lidech po celé „globální vesnici“ hudebníkovo úmrtí vyvolalo.
A neříkejte mi, že podstatné nejsou. Vždyť Majklův život byl jeden velký Thriller!
