Cukromikuláš a bičočert

Tomáš Hajzler, Kaleidoskop, 09.03.2010

Bylo nás deset dospělých a sedm dětí. Všemu předcházela dokonalá příprava. Rodiče zasílali e-mailem seznam „dobrých skutků a hříchů“, děti pilovaly písničky a říkanky, čert s Mikulášem nakupovali sladkosti a připravovali kostýmy.

Nadchlo mě to! Zejména tím, jak málo se tahle tradice za třicet let proměnila: i dnes ji všichni využíváme především k výchovnému zastrašování našich ratolestí. Na jakém principu to vlastně celé ne-funguje? A proč?

Rodíme se "celí"

Osobně věřím, že se všichni rodíme se všemi lidskými vlastnostmi. Kromě hromádky krásy v sobě máme i pěkná svinstva. Pokud nevěříte, pozorujte chvíli malé děti, jak mučí zvířátka, anebo si jednoduše projděte pár psychologických experimentů, které se věnují celistvosti, stínu nebo podstatě zla a dobra (viz. třeba Abu Ghraib). Zkrátka a jasně: rodíme „celí", se vším všudy. Zlo s dobrem v nás tvoří jeden celek.

Svět s námi však má jiné plány. Žijeme ve společnosti, která si za ta léta vybudovala jasný z generace na generaci předávaný soubor zvyklostí a norem, díky nimž se může reprodukovat a přežívat. Říkáme jim nejčastěji tradice nebo třeba slušné vychování. Úkol rodičů v procesu je jednoduchý: Pokračovat! Předávat odkaz předků. Kola sociální reprodukce připomínají boží mlýny, točí se sice velmi pomalu, ale jistě.

"Dobré" pěstujme, se "špatným" pryč

Rodiče tak, z části vědomě, z části nevědomě, začnou už od útlého věku původně „celému" dítěti vštěpovat, že správná je jen polovina jeho osobnosti. Ta dobrá! Jakmile nám dítě nastavuje cokoli z této půlky - usmívá se, je ticho, pěkně papá - říkáme, že je „hodné". Neznamená to ale nic jiného, než se chová se tak, jak si myslíme, že by se chovat mělo. Že se chová tak, jak nás tomu kdysi naučili naši rodiče.

Druhá polovina dětského celku je zlá, nedobrá a trestuhodná. Když potomek křičí, pláče, rozhazuje jídlo, příliš riskuje nebo používá nevhodná slova, tak se chová špatně, jinak, než bychom si přáli. Zkrátka zlobí – páchá zlo.

Od našich předků jsme pochopili, že tuhle „špatnou“ část osobnosti je z dětí třeba dostat ven. A to všemi dostupnými prostředky. Ze svého dětství si vybavuji sloveso vytlouct: „Já to z tebe vytluču!". Dnes už sice naše děti tlučeme míň, i když… Nedávná kampaň nadace Naše dítě nebo statistiky Fondu ohrožených dětí svědčí spíše o opaku. O to víc se je ale snažíme manipulovat šikovným kombinováním cukru a biče. Mikuláš s čertem jsou toho nádhernou ukázkou.

Když budeš hodný - budeš se chovat podle představ rodičů, dostaneš čokoládku, mandarinku nebo buráky. Budeš-li zlobit - budeš se chovat podle svých představ, dostaneš uhlí, anebo si tě rovnou odnese čert.

Osobně považuji toto pojetí mikulášské tradice za mimořádně nešťastné. Proč?

• Zaprvé, rodíme se s přirozenou schopností „ztratit se" v tom, co děláme. Co děláme, děláme jednoduše proto, že nás to baví. Nabídka „čokoládky" oslovuje jiná centra v mozku, a mění tak vnitřní motivaci na vnější. A vnější motivace se od té vnitřní liší zhruba jako sex za peníze od milování z lásky.

• Zadruhé, rodíme se s přirozenou potřebou přijetí ostatními. Je to jeden z nejsilnějších instinktů, který řídí naše životy. Když nám vůdcové naší smečky (táta s mámou) začnou vyhrožovat vyloučením, když hrozí, že si nás čert odnese do pekla, otevírá to ve většině z nás jeden z nejsilnějších strachů, který v sobě nosíme. Exkluze člověka děsí. A často i zlomí. Ochočí. Hlavně nás ale zbavuje naší přirozenosti. Cukr a bič pak začínáme považovat za samozřejmé nástroje a sami s nimi hrozíme ostatním. To ale není všechno. Řada z nás totiž není schopna podobný systém přijmout a problémy se s nimi pak vlečou i v dospělosti. Ve své práci se s lidmi, kteří to „nerozdejchali“, setkávám velmi často.

Před mytickou komisí

Ale zpátky k našemu čerto-Mikuláši. Byla ta opravdová klasika: Rozletěly se dveře. Do obýváku vlétl huhlající čert rachotící řetězem. Za ním v těsném a tichém závěsu přicupitali Mikuláš s andělem. Trojice měla od rodičů podrobný seznam „dobrých skutků a hříchů". Pro každé dítě pěkně zvlášť. Čert začal předvolávat jednoho potomka po druhém. Cítil jsem se jako u přijímacího pohovoru, nebo když si jdete k šéfovi pro „sprdunk“. Dětem s panikou v očích a pláčem se před komisi ze zjevných příčín nechtělo, a tak je „na místo“ dostrkali, nebo přinesli rodiče.

Mikuláš pak začal předčítat plusy a mínusy. Tenhle rituál mi zase připomněl hodnocení, které běžně probíhá ve firmách mezi nadřízeným a podřízeným. Verbálně zdatný čert vše doplňoval bonmoty, rachocením řetězu, vyplazováním jazyka a koulením očí. Chvíli vyhrožoval, chvíli zkoušel humor. Good guy, bad guy, pěkně v jedné osobě. Jeden příklad za všechny:

Mikuláš čte ze seznamu: „Jeníček si nechce sám čistit zuby!"
Čert: „Ble, ble, ble, ble!!! Tak to se musí změnit. Jinak si tě odnesu do pekla! Ble, ble, ble, ble!!!"
Mikuláš čte dál: „Ale jde mu angličtina!"
Čert na to v rozpacích: „To já jsem se nikdy nenaučil..."

Kamarád, se kterým sdílíme společný pohled na svět, v průběhu téhle ceremonie věcně poznamenal: „Ty vole, to je ale psychoanalýza rodičů!" Po pár dnech pak ještě dodal: "Příští rok to určitě zopakujeme. S tím rozdílem, že čert dostane jenom to, co dětem šlo a co se jim povedlo. O zlobení nebude ani zmínka."

Tak na tohohle čerta se těším.

Text vyšel na blogu www.peoplecomm.cz

Foto: Trish Mayo