Darwinova cena
Martin Vlnas, Kaleidoskop, 25.07.2009
František Mašek zde před nedávnem psal o nadbytku „roztodivných soutěží a ocenění“ a také o tom, že některé z nich jsou šity na míru „známým firmám“. Naprosto s ním souhlasím. Darwinova trofej je však výjimečná. Stejně jako její vítězové. Posuďte sami:
Od oné slastné chvíle, kdy Gerhard poprvé nastartoval své zbrusu nové Porsche Cayenne, uplynulo jen několik dní. I za tak krátkou dobu si však řidič s velkým SUV skvěle rozuměl, a plynulost cesty tak narušovaly jen časté dopravní zácpy. Nic neobvyklého, chtělo by se říci. Jedna z nich si ale na našeho řidiče připravila nepříjemné překvapení. Kolonu pomalu postupujících vozidel totiž křižoval chráněný železniční přejezd. Zatímco ostatním řidičům zdravý selský rozum našeptal, že není od věci vyčkat s vjezdem do kolejiště, až se na druhé straně vytvoří dostatečná mezera, netrpělivý Gerhard se rozhodl nemeškat.
V tu chvíli zafungoval Murphyho zákon. Než si řidič stačil uvědomit, co se děje, sklapla past. Samozřejmě, že mohl Gerhard dřevěné závory prorazit, jeho Cayenne by pravděpodobně neutrpěl vážnější újmu, řidič však dostal lepší nápad: hbitě vyskočil z vozidla a s mávajícíma rukama nad hlavou se ze všech sil rozběhl proti blížící se lokomotivě. K cestě za záchranou svého miláčka si ale Gerhard bohužel (nebo, řečeno s Darwinem, bohudík) zvolil stejnou kolejnici jako těžkotonážní kolos…
Nutno dodat, že kolegium udělující Darwinovu cenu hodnotí Gerhardův pokus jako částečně úspěšný. Vozidlo totiž utrpělo znatelně menší škodu, než jeho majitel, kterého náraz, následný třicetimetrový let a tvrdý dopad změnily k nepoznání. Veškeré snahy o resuscitaci byly marné.
Podobných příběhů najdete na stránkách www.darwinawards.com desítky. O farmáři, který se zachránil před útokem včelího roje tím, že svou hlavu neprodyšně uzavřel do plastového pytle, o knězi, který chtěl překonat rekord v letu na židli nadnášené heliovými balónky, a mnoho jiných veselých historek vyprávěných povětšinou v minulém čase.
V soutěžní sekci máme jedno žhavé želízko v ohni i my - Češi.
Všichni víme, jak se to u nás má se sběrnami druhotných surovin. Jejich provozovatelé se zbytečně neptají a „sázejí na dřevo“, zvláště pokud jde o jakostní slitinu, která se používá na ocelová lana ve výtahových šachtách. Inspirován touto nedocenitelnou informací, rozhodl se jeden z našich spoluobčanů navštívit opuštěnou silážní věž nedaleko Žatce. Psal se 8. březen 2008.
Když se hrdina vsoukal do výtahové šachty, zjistil, že se její horní konec ztrácí v černočerné tmě. V nedohlednu byl i konec tlustého, pevně napnutého lana. Kdyby se v tu chvíli protagonista býval zarazil, nemuselo vzniknout přísloví: „Neštěstí nechodí po šachtách, ale po lidech“. Nestalo se tak.
S rámovou pilou v ruce a naditou peněženkou v mysli pustil se muž do díla. Přeřezat mohutné lano mu trvalo pěkných pár minut. „Ještěže se mi to nesvírá,“ pomyslel si možná, když si otíral pot z čela.
Nesvíralo. Na kladce na druhém konci lana poklidně vyčkávalo mnohatunové závaží.
Jeho let byl téměř neslyšný.
O to hlučnější však byl jeho dopad…
