Dědictví Adolfa Eichmanna
Tomáš Hajzler, Kaleidoskop, 09.06.2010
Adolf Eichmann, Obersturmbannführer SS, nechvalně proslul během druhé světové války jako hlavní architekt holokaustu. V roce 1945 se tajemně vypařil. Teprve za patnáct let ho izraelský Mosad vypátral v Argentině. V roce 1962 byl obviněn a odsouzen k trestu smrti. Při své obhajobě údajně mluvil o tom, že plnil rozkazy a že v nacistických vyhlazovacích táborech pouze pracoval. Nejenom Eichmann, i jiní zaměstnanci koncentračních táborů tvrdili, že se necítí vinni smrtí jiných lidí, protože pouze chodili do práce.
Když se dívám do lidské historie i současnosti, zjišťuji, že tomu tak bylo odjakživa. Vždy existovala možnost nalézt si legální zaměstnání, jehož cílem nebo třeba jen vedlejším produktem byla lidská smrt. Německé koncentrační tábory byly ve své době legálními firmami, s kterými obchodovaly i věhlasné americké korporace. Sovětské gulagy byly regulérním státním podnikem. Tyto společnosti měly své vedení, organizaci, plánování, porady, dodavatele, odběratele, procesy, skladovací prostory – prakticky vše, co známe z moderních korporací. Ve své době jste tak přišli na pohovor třeba do Osvětimi, a když jste prošli výběrovým řízením, získali jste místo. Absurdní? Možná. Tehdejší zaměstnanci to tak nevnímali. Z pohledu té doby a toho, co se tenkrát dělo, to některým ani možná nemohlo dojít.
Stejně tak je dnes možné získat legální zaměstnání, jehož přímým následkem či vedlejším produktem je smrt lidí nebo ublížení na fyzickém či psychickém zdraví. Podívejte se na jakýkoli balíček cigaret nebo láhev kořalky. Vidíte ty nápisy? Jak to, že je ještě v 21. století legální prodávat něco, co tak zřetelně zabíjí? A co TV Nova, Blesk či jiná bulvární média se svým katastrofickým zpravodajstvím a manipulativní reklamou, která se nám tak často snaží podsunout, že máme problém? Dokážeme si uvědomit, co to dělá s naší hlavou, potažmo naším zdravím?
Osobně věřím v pravděpodobnost toho, že generace, které přijdou po nás, budou odsuzovat dnešní zaměstnance cigaretových, alkoholických, zbrojařských a jiných zdraví škodlivých firem tak, jako my dnes odsuzujeme někdejší zaměstnance vyhlazovacích táborů.
Zřídkakdy se stává, že by člověk hledal práci, jejíž smysl by se stoprocentně protnul se smyslem jeho života. To je možné pozorovat snad nejvíce u dobrovolnických organizací, jako je Greenpeace, Člověk v tísni, Lékaři bez hranic nebo Wikipedia. Ve výdělečné oblasti je to spíše výjimkou, i když i zde příklady existují – IKEA, Apple, Semco nebo Google.
Když v něčem vidíte opravdový hluboký smysl, nedíváte se na čas, dokonce nepotřebujete jíst nebo spát. Nepotřebujete peníze ani jiná pozlátka. Nevěříte? Běžte se podívat na jakoukoli demonstraci a pozorujte lidi. Anebo se chvíli zkuste proklikávat Wikipedií. Ti lidé to dělají zadarmo. Proč? Protože v tom vidí sakra smysl. Obecně platí, že nejvíce smyslu vidí ve své práci zaměstnanci zdravotnických zařízení, vzdělávacích a zejména dobročinných institucí. V těchto institucích berou lidi často výrazně méně než ve firmách, jejichž smyslem je vydělat peníze. Všimli jste si toho? Už chápete smysl smyslu?
Ke skutečné revoluci v práci tak dojde až tehdy, když budeme opravdu hledat průnik mezi tím, o co jde nám jako firmě, a tím, o co jde člověku jako zaměstnanci. Teprve tehdy budeme schopni říct: „Tak tohle dává sakra smysl!“ Potom budeme moci opustit dědictví Adolfa Eichmanna a za slušné peníze pracovat se stejným nasazením, s jakým demonstruje zapálený aktivista hnutí Greenpeace.
Můj kamarád Robert Peňažka pěkně říká, že průměrné firmy bezpečně přitáhnou průměrné lidi. Stejně tak platí, že firmy, jejichž smyslem je vydělat peníze, přitáhnou lidi, kteří chtějí vydělat peníze. Firmy, které touží změnit svět, pak přilákají lidi, kteří chtějí stejnou věc. Problém s dědictvím Adolfa Eichmanna vidím v tom, že smyslem 99 % firem je vydělat peníze. Tečka. Těžko tak ale seženou lidi se srdcem a vášní.
Prřipraveno ve spolupráci s www.peoplecomm.cz
