Dušan Šídlo: Duševní život jako riziko!
Jan Majer, Kaleidoskop, 20.10.2010
Pokud jste pojištěni pro případ pracovní neschopnosti nebo invalidity, nečekejte jakoukoli finanční kompenzaci, pokud vás skolí duševní porucha. O přístupu českých pojišťoven k psychiatrickým diagnózám a psychickým potížím jsem si popovídal s Dušanem Šídlem, autorem knihy Život jako riziko a analytikem poradenské společnosti Partners.
Většina životních pojistek obsahuje ujednání, že pokud pojištěný spáchá sebevraždu, nedostanou pozůstalí od pojišťovny nic. Toto ujednání ale obvykle ztrácí platnost dva roky po podpisu smlouvy. Má tato kuriozita nějaký vliv na chování lidí?
Ano, u pojištěných na americkém trhu byl prokázán čtyřnásobný nárůst výskytu sebevražd právě po uplynutí dvou let od sjednání pojištění. Konstrukce výluky v životním pojištění tedy prokazatelně ovlivňuje načasování sebevraždy.
Jak k sebevraždám přistupují české pojišťovny?
Přístup domácích pojišťoven k sebevraždám pojištěných se různí. Některé v takovém případě plní i z úrazového pojištění, které je levnější, naopak jiné pojišťovny sebevraždu za úraz nepovažují. U některých pojišťoven je sebevražda z plnění zcela vyloučena. Nejobvyklejší varianta však je, že po uplynutí dvou let od počátku pojištění pojišťovna v případě sebevraždy rodině peníze vyplatí.
Když pojištěný člověk utrpí úraz nebo mu nemoc znemožní pracovat, očekává, že mu pojišťovna pomůže, aby se nedostal do finanční tísně. Je pravda, že v případě, že se jedná o nemoc duševní, pojišťovna klientovi peníze nevyplatí?
Pojišťovny často mají ve smluvních podmínkách, že nevzniká nárok na výplatu odškodnění, pokud pracovní neschopnost nebo invalidita vznikla v důsledku duševní poruchy nebo poruchy chování. V pojištění pracovní neschopnosti je častou výlukou, pokud je pojištěný v pracovní neschopnosti v důsledku pokusu o sebevraždu nebo jiného sebepoškozování či v důsledku psychických a psychiatrických poruch.
Chápu, že se tak pojišťovny mohou chránit před spornými případy. Zinscenovat pokus o sebevraždu a pak se nechat pár měsíců živit pojišťovnou, to by asi mohlo někoho napadnout. Ale týká se tento přístup i diagnostikovaných těžkých psychiatrických onemocnění?
Pojištění závažných onemocnění u nás dosud nezahrnuje žádnou psychiatrickou poruchu. Nicméně u některých dětských pojištění může být zahrnut do krytí pojišťovny autismus.
Co když člověk, který si platí pojištění pro případ hospitalizace, skončí na psychiatrii?
Z pojištění hospitalizace nejsou hrazeny pobyty v psychiatrických léčebnách, sanatoriích či zařízeních pro léčbu alkoholismu, toxikomanie nebo závislosti. Psychiatrické diagnózy jsou ve valné většině v nemilosti pojišťoven a existuje pouze málo řešení, jak se správně pojistit a zajistit si finanční odškodnění při psychické či psychiatrické diagnóze.
V těžkých životních situacích může životní pojištění sehrát důležitou roli. Týká se to především maminek s dětmi při úmrtí otce. Trauma z úmrtí blízkého člověka pak často doprovázejí existenční potíže. Jak by mělo být pojištění nastaveno, aby rodina ustála ztrátu hlavního živitele?
Názory, na jakou částku se pojistit, tedy kolik by měla pojišťovna blízkým vyplatit při úmrtí, se pochopitelně různí. Podle některých psychologů trvá v průměru tři až pět let, než se žena vyrovná s úmrtím partnera. Je to samozřejmě velmi individuální. Životní pojištění by tedy minimálně po dobu pěti let mělo zajistit úhradu nezbytných životních výdajů rodiny. Po uplynutí této doby by peníze od pojišťovny měly zajistit určitou výši důchodu po dobu produktivního života partnerky nebo do dospělosti dětí.
O jakých částkách tedy konkrétně hovoříme?
O částkách nikoliv ve statisících, ale v milionech. Zjednodušeně, tříčlenná rodina s průměrným příjmem by měla být pojištěna zhruba na dva miliony korun. K tomu je nutné přičíst úvěry a jiné dluhy. Aby pojištění nebylo drahé, doporučuji variantu pojištění s klesající částkou. Jak stárneme, klesá potřeba pojištění, protože se snižují závazky vůči dětem a náš majetek roste. Potřebnou konkrétní částku si nakonec každý může sám spočítat na životní kalkulačce.
Když začnete mluvit o milionech, čtenáři si řeknou, že v takových částkách nejedou, že se jich to netýká. Setkáváte se s takovýmto psychologickým blokem, když jednáte s klienty? Jak byste jim vysvětlil, že dva miliony korun jsou skutečně částka, o které mají uvažovat?
Občas se setkávám s názorem typu „nemáme miliony teď, tak je nebude mít rodina ani po mé smrti“. Musím však říci, že naprostá většina klientů si uvědomuje, že životní výdaje samostatného člověka s dítětem jsou nemalé a neustále rostou. Z psychologického pohledu pomůže vyjádření pojistné částky ve formě důchodu. Dva miliony bez úroků zajistí měsíční rentu necelých 17 000 korun měsíčně po dobu 10 let, což jako náhrada partnerova příjmu již tak dramaticky nepůsobí.
Co je cílem vaší knihy? Prodat víc pojistek?
K pojištění lidé často přistupují pod vlivem strachu a dalších emocí. Životní pojištění uzavíráme někdy bez rozumu, na základě úvahy „kdybychom pojištění neuzavřeli, určitě by se nám něco stalo“, jindy ho naopak odmítáme známým rčením „po mě potopa“ nebo hrdinským „mně se přece nemůže nic stát“. Mým cílem je, abychom k pojištění přistupovali méně emocionálně a více s rozumem.
S doplňujícími dotazy se můžete na Dušana Šídla obrátit v diskusi pod článkem nebo na e-mailové adrese dusan.sidlo@partners.cz. Více o jeho knize si přečtěte zde.
Text vyšel na www.psychologie.cz
Foto: Jan Majer
