Důvěra nade vše?
Martin Moravec, Kaleidoskop, 25.05.2010
Podle životopisu jsem docela průměrný středoškolák se vzděláním v technickém oboru, který jsem nikdy nepraktikoval, a jen lehce neobvyklým kancelářským zaměstnáním. Ale asi mám něco, co lidé v mém okolí nemají. Těžko říct co. Kde kdo se na mě „s důvěrou obrací“, aniž bych k tomu vyzýval placenou inzercí.
Spektrum přicházejících otázek je široké. Od počítačů, internetu, elektroniky přes finance, auta, kontrolu všemožných textů a dokumentů, školní předměty až po rady ohledně smluvních vztahů.
Nejsem přitom žádný Všeználek. Ale je pravda, že rád hledám odpovědi na otázky, na které odpověď neznám. Beru to tak trochu jako výzvu. Pokaždé se přitom dozvím něco nového i pro sebe. A příště jsem zase o kousek chytřejší. Ne nadarmo jsem před lety dostal přezdívku CML, vycházející z kdysi populárního seriálu Návštěvníci. Přijal jsem ji za svou a s doplněním o své oblíbené číslo ji dodnes používám.
Kudy tudy do Maputa?
Bylo tak jen otázkou času, kdy dostanu jasné potvrzení o tom, že zmíněné dotazování došlo u některých lidí už tak daleko, že se ptají automaticky když cokoli nevědí. Že pro ně jsem takovým živým Googlem. Jinak si nedokážu včerejší příhodu vyložit. To bylo tak...
Jeden z mých šéfů je nadšený potápěč. Je členem skupiny, která pravidelně vyjíždí na různá, pro potápění zajímavá, místa naší planety. V posledních týdnech se tahle skupina domlouvá na další expedici. A šéf zkoumá. Včera si na vedlejším počítači pustil Google Earth a hledal. Nejdřív potřeboval odpověď na otázku, jak zjistí, kolik kilometrů je z bodu A do bodu B. Ukázal jsem mu, kde má Google Earth trasovač. Za pár minut nerušeného prohlížení přišel dotaz, který mě svým zněním dostal tak trochu do kolen: „Nevíš, proč mě to při cestě z Durbanu do Maputa táhne přes Svazijsko?“ No řekněte, kdo z vás tohle ví?
Nicméně nebyl bych to já, kdybych nenašel nějakou cestičku. Po chvíli úžasu a následně smíchu nad absurditou pokládat takový dotaz mě, člověku, který v životě neseděl v letadle, jsem se nad otázkou přece jen zamyslel. Odpověď nevím. Ale vím, kde se zeptat. Naše firma má v Jihoafrické republice obchodního partnera. Občas s ním vyřizuji objednávky a mám na něj v počítači e-mail. Nabídl jsem šéfovi, že se přeptám. Taky jsem mu řekl, ať si nejdřív sesumíruje i další dotazy, které můžeme přidat. Prý se nad tím zamyslí a dá je dohromady.
Nevím, jestli se mi podaří zjistit odpověď na tuhle otázku. Zato ale vím, že za chvíli se na mě s důvěrou obrátí další a další. Ze všech možných stran.
Jak se dělá důvěra?
Můj šéf je jen špička ledovce. Jedna věc mi ale stále vrtá hlavou. Jak to dělám? Jasně, mám pár pravidel. Snažím se chovat slušně. Pravidelně zdravím mnoho lidí, které znám sotva od vidění. Na nikoho se nekaboním, i když bych zrovna mohl mít důvod. Rád naslouchám a mluvím, když mám o čem. Své sliby plním. Hledám řešení problémů namísto jejich ignorování a ještě mě to baví.
Ale má to nějakou souvislost? Nebo je v tom něco jiného? Je třeba se k důvěryhodnosti dopracovat, nebo jen stačí „mít na to ksicht“?
Mnoho tyranů se do čela států dostalo demokratickým způsobem. Mnoho pochybných prodejců kdečeho dennodenně nestydatě obírá své zákazníky, protože si dokážou získat jejich důvěru. Ti všichni mají určitě jiné zásady než já.
Pozor, zákruta!
Člověka až trochu mrazí, když si uvědomuje, co všechno lze, pokud máte důvěru. Blíží se volby a ty otázky jsou o něco aktuálnější než jindy. Dokážeme dát důvěru těm, kdo si ji zaslouží? Nebo ji dostane zkušený manipulátor bez skrupulí, který nás nakonec oškube? A kdo je vlastně kdo? Přesto musíme rozhodnout. Svůj tip mám. Ale nejsem si jistý, jestli je to ten nejlepší. Možná bych se měl někoho zeptat. Jenže na koho se obrátit? A ještě s důvěrou!
Foto: profimedia.cz
