Falešné argumenty do každé diskuze

Lada Kičmerová, Kaleidoskop, 26.08.2009

Říká se jim falacie aneb falešné argumenty a jsou oblíbenou součástí mnohých vášnivých debat, jejichž cílem je druhého položit na lopatky, zdeptat, zahnat, zesměšnit… A nebo také bývají nevědomou manipulací, protože některé falacie máme doslova pod kůží. Kdo také ještě nikdy „neargumentoval“ tím, že to tak dělají „všichni normální chlapi,“ nebo oblíbeným „pokud ti na mně záleží, tak…“

Na podpásovou argumentaci přišla řeč onehdy, když ředitelka základní školy popisovala kreativní metodu jedné své kolegyně, jak ji vždy přesvědčit o tom, co je „správné a na místě“. Používala totiž kouzelnou frázi: „A jak jste i vy sama paní ředitelko říkala,…“ nebo s obměnou: „Já s vámi úplně přesně souhlasím v tom,…“

Vtip byl v tom, že paní ředitelka nic takového nikdy neřekla a nebylo ani s čím přesně souhlasit! Jenže argument to byl tak podbízivý (kdo by chtěl protiřečit svým vlastním moudrým slovům), že jí trvalo několik měsíců, než tuto falešnou argumentaci prohlédla. Kolegyni se tak úspěšně dařilo prosazovat nápady, které byly pouze a jenom z její hlavy.

Podobných fíglů je v argumentaci bezpočet a jejich význam narůstá i s internetovými články a jejich diskuzemi, kde se to falaciemi jenom hemží. Ty nejoblíbenější už byly popsány a pojmenovány krásnými latinskými názvy. Tak třeba klasický argument as baculum – aneb argumentace holí – čili oblíbený přesvědčovací argument svalnatého dvoumetrového chlapa v kožené bundě: „Jestli mi tu budeš tvrdit, že Sparta je nejlepší, tak uvidíš!“

Existují ale i civilizovanější, nicméně stejně zákeřné způsoby přesvědčování. Například argumentace na city ve stylu: „Jestli mě máš rád, tak uznáš, že tito tví kamarádi se k tobě vůbec nehodí.“ Jiné falacie již v češtině tak zdomácněly, že jejich používání skoro ani nevnímáme. Přesto se jedná z podstaty argumentu o faleš: je to různá forma argumentu ad hominem, tedy k člověku.

Zařazujeme sem různá odkazování na autoritu, i zcela obecné odkazování na „všechny vzdělané,“ ale i momenty, kdy nepolemizujeme s názorem, ale osobou, která ho vyslovila. Urážkou autora znehodnocujeme i všechny myšlenky, které vyslovuje. Nakonec i oblíbené „Kdo neskáče, není Čech!“ je variací argumentu ke skupině.

Že vás žádná falacie nenapadá? Tak sledujte: Již Karel Čapek věděl, že Češi neumějí správně argumentovat a falacie jsou oblíbenou zbraní všech pisálků a neumětelů, kteří kritizují díla jiných a sami vůbec nic nenapsali. No pokud se jim to nelíbí, tak ať si tu knížku nekupují, no ne? Každý rozumný člověk totiž ví, že tito rádoby intelektuálové si osočováním autorů jen léčí své vlastní komplexy. Sprosté urážení odborníků působících ve své profesi již radu let nevede k žádné plodné diskusi a na tyto nesmyslné „výstřelky“ vskutku nemá smysl vůbec reagovat.

Kdo napočítal osm falacií, četl pozorně. Nejoblíbenější falešné argumenty shrnul již Karel Čapek pod výstižným titulkem „Dvanáctero figur zápasu perem“ ve své knize Marsysas z roku 1931. Zde jsou.

1. Despicere. Spočívá v tom, že se polemizující musí uvést jako intelektuálně a mravně nadřazeny svému odpůrci; nebo, což je totéž, je nutno dát najevo, že odpůrce je omezenec, blbeček, skribent, tlachal, nula, dutá nádoba, epigon, taškář, nevzdělanec, onuce, plevel, zmetek a vůbec subjekt nehodný, aby se s ním mluvilo.

2. Termini. Principem je užívání jistých specielně polemických obratů. Napíšete-li dejme tomu, že po vašem zdání pan X nemá v něčem pravdu, odpoví pan X, že jste se na něho “zákeřně vrhl”. Jste-li toho náhledu, že něco pohříchu není v pořádku, napíše váš odpůrce, že nad tím “lkáte” nebo “roníte slzy”. Podobně se říká “láteří” místo protestuje, “klevetí” místo poznamenává, “spílá” místo kritizuje a tak dále.

3. Caput Canis aneb používání takových slov, jaká mohou vzbudit o potíraném odpůrci špatné mínění. Jste-li rozvážný, je možno o vás říci, že jste opatrnický; jste-li nakloněn prostým a věcným důvodům, možno říci, že jste všední a triviální.

4. Non habet je variací na figuru třetí. Jste-li třeba učený myslitel, je možno říci, že se vám nedostává lehkého vtipu, smyslové bezprostřednosti a intuitivní fantazie. Kdybyste však náhodou byl bezprostřední a intuitivní, je možno vás usadit objevem, že se vám nedostává pevných zásad, hlubokého přesvědčení a vůbec etické odpovědnosti.

5. Negare. Spočívá v tom, že se vám prostě upře, co jste nebo co je vaše. Tvrdil-li jste neústupně po deset let, že věříte v čertovu babičku, je možno jedenáctého roku o vás polemicky prohlásit, že nikdy jste se nepovznesl k pozitivní víře v existenci čertovy babičky. Je to možno proto, že nezasvěcený čtenář to o vás beztoho neví a zasvěcený má z toho zlomyslnou radost, že se vám upírá nos mezi očima.

6. Imago. Místo odpůrce, jaký skutečně je, se světu podvrhne jakýsi nepodobný hastroš, načež se tento hastroš polemicky vyvrací. Například polemizuje se s něčím, co potíraný odpůrce nikdy neměl na mysli a nikdy v tom smyslu neřekl; dokazuje se mu, že je pitomec a že se mýlí, na jakýchsi tezích, které jsou opravdu pitomé a mylné, ale nejsou jeho.

7. Pugna je figura příbuzná figuře předešlé. Odpůrci nebo věci, kterou zastává, se dá falešný název, načež se polemizuje s těmito libovolnými obecnými slovy. To se dělá hlavně v tzv. boji zásad. Odpůrce se nařkne z nějakého nepatřičného ismu, a pak se tento ismus vítězoslavně potírá.

8. Ulixes. Podstatou je uhnout na jiné pole a mluvit o něčem jiném, než o čem se vede spor. Tím se polemika výhodně oživí, slabé pozice se zamaskují a nebere to žádny konec. Tomu se také říká unavovat odpůrce.

9. Testimonia. Tato figura značí dovolávání se nějaké autority, třeba “již Pantagruel pravil”. Při jisté sčetlosti lze na každé mínění nalézt nějaký citát, který je jedním rázem zdrtí.

10. Quousque. Tato figura je podobna předešlé, jenže se nedovolává žádných autorit. Řekne se prostě “to je dávno odbyto” nebo “už dávno překonané stanovisko” nebo “každé dítě ví” a tak dále.

11. Impossibile. Odpůrce nesmí mít pravdu nikdy a v ničem. Kdyby se mu přiznala jen špetka rozumu a správnosti, byl by polemický zápas jaksi ztracen.

12. Iubilare. Toto je jedna z nejdůležitějších figur a spočívá v tom, že z literního boje je vždy nutno odcházet s gestem vítěze. Expertní polemik není nikdy poražen; vždy je to ten druhý, kdo “byl usvědčen.”