Fenomén: Nákupní turistika
Luboš Palata, Kaleidoskop, 17.06.2009
Nákupní turistice se dařilo za socialismu, byť se ji komunisté snažili omezit na minimum a dovážet nebylo povoleno skoro nic. Téměř každý, kdo tu dobu prožil, pašoval někdy nějaké ty boty z Německé demokratické republiky pod sedačkou auta, nebo v nich jako já hned musel celý den chodit po Berlíně, aby se daly vydávat za obnošené.
Nejen pro pamětníky
Pokud litujete, že taková doba je nenávratně pryč, doporučuji zakoupit si autobusovou nebo vlakovou jízdenku od slovenských hranic na východ a zavzpomínat si na staré časy na zdejších celnicích. Je vcelku jedno, jestli to bude hranice „evropsko-unijní“ nebo „východní“, tedy na ukrajinské, běloruské či moldavské straně.
Ještě před nějakými deseti lety byla příhraniční nákupní turistika jedním z důležitých činitelů polského hospodářství. Především u hranic s východními sousedy se obrat měřil ve stovkách milionů až miliardách dolarů a Stadion desetiletí, tato největší tržnice ve střední Evropě, se především o víkendech měnil v neuvěřitelné místo. Zvláštní bylo především v tom, že tu prodávali hlavně „ruskojazyční“ obchodníci „ruskojazyčným“ turistům z východu a velká část věcí byla postsovětské provenience. Nikdo mi nikdy nevysvětlil, proč si to ti lidé mezi sebou neprodají a nenakoupí někde v Minsku nebo Lvově, a musejí tak jezdit několik set kilometrů na západ až do Varšavy.
Sex, sklo a trpaslíci
Zcela jiná byla situace na česko-polských, rakousko-maďarských nebo německo-českých hranicích. Každá měla svá specifika. Na té maďarské se prodávali především místní gastronomické delikatesy – uheráky počínaje, paprikami a barack pálinkami nekonče. Do Polska se z Česka i Německa jezdilo pro ledacos, od textilu a nábytku polské provenience po kožené bundy, pro které Poláci létali linkovými lety do Istanbulu či Ankary.
Zcela specifická byla česká hranice, kterou ovládli Vietnamci a provozovatelé nevěstinců a vytvořili na ní neopakovatelný mix trpaslíků, becherovky, cigaret, broušeného skla a pouličních šlapek, který se po dvacet let stal neuvěřitelnou branou do jinak relativně spořádaných a normálních Čech. Vstup do Evropské unie, který mimo jiné donutil nové členské země ze středovýchodní Evropy dodržovat evropská pravidla, tedy omezit prodej nelegálně vyráběného zboží a nekolkovaných cigaret, a přiměl zkorumpované státní orgány vybírat od trhovců daně a respektovat spotřebitelské předpisy, tento příhraniční trhovecký ruch znatelně omezil. Druhou velkou ranou bylo vybudování schengenské hranice na východním okraji dnešní Evropské unie. Vízový režim pro Bělorusy, Ukrajince, Moldavany i další znamenal téměř úplný konec východního nákupního turistického ruchu, byť dohody o malém pohraničním styku tuto evropskou železnou oponu na východě přece jen opět trochu pootevírají. Alespoň pro obyvatele bezprostředně příhraničních regionů.
Doping pro Slovensko
Pokud pomineme specifický „východoevropský“ trhovecký druh obchodování, jehož podstatou je především neplacení daní, nedodržování norem, laxní přístup k prodeji nelegálních kopií značkového zboží a podobně, je skutečná nákupní turistika důležitým přirozeným makroekonomickým nástrojem, který chrání spotřebitele před neférovými postupy prodejců a někdy i výrobců.
Ale jen málokdy nastane situace jako v posledních měsících na Slovensku, aby se nákupní turistika stala faktorem výrazně ovlivňujícím výkonnost ekonomiky a příjmy státního rozpočtu. Slovensko v posledních letech nikdy nebylo úplně levnou zemí. Díky poklesu kurzu slovenské koruny, který z původně nastavené parity v roce 1993 klesl v některých letech až téměř ke kurzu 1:1,5 vůči koruně české, některé služby (v horší kvalitě, než je v Česku obvyklé) vycházely pro české turisty levněji. Ale nerozvinutá maloobchodní síť charakterizovaná lokálními monopoly a také určité sklony ke snobismu, pokud jde o západní značkové zboží, zvedaly většinu cen na českou, ale i maďarskou či polskou úroveň.
V letech těsně po přelomu století byla proto nákupní turistika s cílem v Brně či jiných moravských městech pro lidi z Bratislavy a západního Slovenska poměrně obvyklá. Podobně tomu bylo u hranic s Polskem i Maďarskem, byť ne v tak masové míře jako v případě Česka.
Rychlá výstavba nákupních středisek a sítí levných diskontů, která před rokem 2005 s určitým fázovým zpožděním oproti dalším středoevropským zemím dorazila i na Slovensko, fenomén nákupní turistiky částečně omezila. Výrazný cenový rozdíl, především ve srovnání s Rakouskem, zůstal pouze u značkového zboží a elektroniky, ale nákupní zájezdy do Vídně nebo outletů při dálnici mezi Vídní a Budapeští se omezovaly pouze na dobře vydělávající obyvatele Bratislavy a nebyly masovou záležitostí.
Zásadní změna přišla až se vstupem Slovenska do eurozóny, do níž země vstupovala s kurzem, který byl stanoven v době největší konjunktury a přehřátí se blížícímu růstu ekonomiky, nadopované neopakovatelným přílivem zahraničních investic. Díky kurzu třicet slovenských korun za euro, který byl definitivně potvrzen loni v létě, sice přestali být Slováci nejhůře vydělávajícími Středoevropany, ale zároveň se Slovensko definitivně stalo „drahou zemí“. Na podzim minulého roku, kdy ještě dobíhal cyklus posilování kurzů středoevropských (a východoevropských) měn, to ještě nebylo tak viditelné, ale změnilo se to v podstatě právě v okamžiku, kdy se Slovensko členem eurozóny oficiálně stalo. Souběh zavedení eura a zřejmě nejkrušnějších měsíců globální ekonomické krize, navíc dopadající zvláště tvrdě na automobilový průmysl, jenž na Slovensku dominuje, vytvořily opravdu extrémní situaci. Zatímco měny okolních středoevropských zemí zažily strmý pád svých kurzů vůči euru, ceny na Slovensku se držely maximalistického kurzu z poloviny minulého roku, navíc s „bonusovou“ přirážkou mnoha vychytralých obchodníků, kteří v euru hledali šanci nenápadně si ke stávajícím cenám něco přihodit.
Česko, Polsko a především Maďarsko, kde kurz forintu spadl ze všech národních měn vlivem hloubky tamní finanční i ekonomické krize nejvíce, se náhle staly pro Slováky lacinými zeměmi, kde prostě nešlo nenakoupit. Úspora se totiž při týdenním nákupu v hypermarketech v Polsku, Česku nebo Maďarsku vyšplhala až k 30 % z ceny, kterou by za ten samý sortiment zaplatili Slováci ve slovenských supermarketech, mnohdy dokonce té samé firmy. Pro představu – třeba máslo stojí na Slovensku stále téměř čtyřicet českých korun. Kilo rajčat vyjde v Polsku pětkrát laciněji.
Cesta do pekel
Zatímco na maďarský, polský či český maloobchod to mělo především v regionálním měřítku v nejhorších krizových měsících zázračný vliv, slovenský maloobchod hlásil výrazný propad tržeb a nákupní turistika se začala řešit i na vládní úrovni. Mnoho se toho nevyřešilo – oproti sousedům má Slovensko vysokou daň z přidané hodnoty, která je v rámci rovné daně na devatenácti procentech. Daňové zatížení a téměř lokální monopol koncernu Slovnaft zdražuje také pohonné hmoty, jejichž cena je v případě nafty dokonce vyšší než v sousedním Rakousku.
Velká část však padá na hlavu obchodníků, kteří na Slovensku prostě stejné zboží prodávají dráž než v sousedních zemích. „Nevidíme důvod, aby byla rozdílná cenová politika na Slovensku a rozdílná politika v sousedních zemích v tom samém řetězci,“ uvedl předseda Cenové rady slovenské vlády Peter Mihók. „S ohledem na centrální nákupy výrobků jsou jejich rozdílné ceny trochu nelogické.“ Zároveň odmítl požadavek maloobchodu na snížení daně z přidané hodnoty, protože by to podle jeho názoru byla v sou¬časné rozpočtové situaci „cesta do pekel“. A tak zatímco maďarští obchodníci v příhraničních městech dávají do svých supermarketů cedulky a nápisy ve slovenštině a Slováci přijíždějí především o víkendech v počtu, který předčí domácí, slovenští obchodníci a slovenský státní rozpočet počítají ztráty.
Propad tržeb slovenského maloobchodu je přitom dramatický, v březnu to už bylo 15 % v meziročním srovnání. Slovenský státní rozpočet se i díky poklesu příjmů z DPH propadá někam k pětiprocentnímu deficitu na konci roku, a to přesto, že Ficova vláda nedělá žádná nákladnější protikrizová opatření. Jedinou záchranou pro Slovensko může být mírné posilování okolních měn v posledních týdnech, na jehož průběh však nemá Bratislava žádný vliv. Statistická čísla za první čtvrtletí jsou tvrdá: Slovenská ekonomika se propadla o šest procent, což je nejvíc z celé Visegrádské čtyřky, dokonce více než v Maďarsku, které se nachází v katastrofálních problémech. Nákupní turistika na tom má i podle slovenských ekonomů svůj podíl. Jedinou dobrou zprávou pro Slováky je, že slovenští obchodníci začali zlevňovat. Ne sice na cenovou úroveň sousedů, ale aspoň tak, aby se Slovákům už nevyplatilo vzít auto a jet do Nowego Targu, Uherského Hradiště nebo Györu.
Autor je redaktorem Lidových novin. Psáno pro tištěný červnový Finmag, který právě vyšel.
Foto: Profimedia.cz
