Finanční bilance jinak
Václav Valášek, Kaleidoskop, 19.06.2010
Víc žen k moci! Zvlášť jestli máme kromě šetření už jen šetřit a šetřit. Nevím, jestli by víc žen na ministerských křeslech a v parlamentu znamenalo významnou změnu politické kultury, tedy kromě toho, že by na mítincích ubylo kravat namočených do hořčice. Nevím, jestli by ženy psaly lepší zákony a bylo by mi úplně jedno, kdyby se poslanecké náhrady zvedly o příspěvek na lodičky. Za to jsem si úplně jistý, že i v dobách, kdy příjmová strana rozpočtu křičí hlady, by ženy na konci roku dokázaly odkudsi vytáhnout nenápadně škudlený přebyteček.
K tomuto přesvědčení jsem došel důkladným zkoumáním zmenšeného modelu státu, kterým je jeho základ, tedy rodina. Konkrétně moje vlastní. Dovolte, abych vám ji představil. Tohle jsem já, Václav, vedle mě sedí moje přítelkyně Monika, a ten nejmenší, co právě spí, to je Vojtíšek. Od chvíle, kdy Monika odešla na mateřskou dovolenou a Vojtíšek přišel na svět, samou radostí nevím, na co mám dřív vydělávat.
Pan ministr sestavuje rozpočet
Jakožto vystudovaný ekonom a hlavní živitel jsem se ministrem financí zodpovídajícím za vyrovnaný rodinný rozpočet jmenoval já sám. Mám k tomu přece ten nejlepší předpoklad. Díky létům stráveným ve školních škamnách vím, že základem zodpovědného rozpočtového plánování je znalost obou stran bilance. Strany příjmové a bohužel i strany výdajové. Tak s chutí do toho! Třeba to půjde snáz… Půvabná sekretářka Monika mi – panu ministrovi – ještě podává tři nezbytnosti. Tužku, papír a kalkulačku. Bez nich by to nešlo. Ani bez ní! A jde se „bilancovat“.
Strana příjmů se u nás skládá z mého pravidelného příjmu, mimořádných prémií a Moničiny peněžité podpory v mateřství.
Strana výdajů je pestřejší. Patří sem nezbytné výdaje na živobytí, jako je platba nájmu, jídlo, sunar a pleny, léky, hygiena, benzín do auta a další. Snažíme se žít kulturně, a proto občas zajdeme do restaurace či divadla, to spolkne dalších pár korun. Do měsíčních výdajů rozpočítávám i cenu plánované dovolené, roční povinné ručení, čtvrtletní platbu rodinné úrazovky, vánoční nákupy, sezónního oblečení a další „nadměsíční“ výdaje. Že jich ale je. Nemohu vynechat ani pravidelné měsíční platby na životní pojištění a penzijní připojištění.
Okamžik pravdy přichází.
Sečteno a podtrženo. Příjmy minus výdaje rovná se nula. Zkouším to celé ještě jednou přepočítat, ale nic nového pod sluncem. Hroutím se na kanape. „Miláčku, přikryj mě a zítra s večeří nečekej, zůstanu v práci déle,“ povzdechnu si směrem k manželce…
Pan ministr hospodaří: dokud karta dává
Potvrdilo se, čeho jsem se obával. Nejenže nic neuspoříme, ale utrpí i již tak těžce zanedbávaná kultura. A dost! Od této chvíle až do zlepšení situace o bilanci nejevím zájem. Ministr, neministr. To, co bych tam viděl, mne předem odrazuje. Novým dekretem dávám bilanci na frak: Náš malý státeček bude peníze používat, dokud jsou. Koncem každého měsíce účet vyschne, ale vždyť by to tak dopadlo stejně… Proč se trápit?
O pár měsíců později už bohužel vím. Zapomněl jsem na „nadměsíční výdaje“. Naše nová taktika je sice elegantní, na tyhle zmetky ale nestačí. Marně přemýšlím, z čeho příští týden zaplatím povinné ručení. A za co pojedeme už za tři měsíce na dovolenou, to už ví snad jen bůh. Že by byl můj dekret špatný? Že bych jako ministr selhal? Jak to Monice vysvětlím? Vždyť se na dovolenou tak těší…
Je tu ovšem ještě jedna možnost, v bance mi nabízejí spotřebitelský úvěr…
Zničen myšlenkami a douškem becherovky se ploužím podvečerní ulicí k našim dveřím. Vezmu za kliku a slyším, že mi jde jako obvykle naproti. Objeví se v předsíni, v očích radostnou jiskru, že jsem konečně doma, na rtech andělský úsměv, za který bych pro ni udělal cokoli.
„Musím se tebou probrat důležitou věc,“ soukám ze sebe polohlasem, protože malý už dávno spí. Vysvětluji, že jsem nikdy nebyl zastánce půjček, ale nechci nás připravit o ten společný týden, který nám už tolik chybí. „Nevím jak je to možné, ale asi jsme v průběhu roku všechny peníze spotřebovali. Účet je před dovolenou prázdný.“
„Ano, účet je prázdný“, odvětí mi a vytahuje pomačkanou finanční bilanci, kterou jsme pod mou taktovkou loni vyplňovali. „A s tvým přístupem by byl prázdný vždycky.“
Hrnečkové hospodářství
Kde na to ale vzít a nekrást, ptám se nazlobeně v duchu? Nebo v případě úvěru – nebýt okrádán? Dlouhodobě nám přece peníze nezbývají. Nemáme měsíčně žádný přebytek. Možná až se Monika vrátí do práce, možná až mi přidají. Nebo má pravdu a já bych byl schopen tohle také utratit? Příjmy máme i teď vcelku slušné, a stejně přemýšlím o půjčce...
Má milá mi vše dostatečně jednoduše a vlídným hlasem vysvětluje. Stejně jako babičky umějí rozdělit peníze stranou do nadepsaných hrníčků hned, jak jim přijde důchod, tak ani ona neponechala nic náhodě a peníze na „nadměsíční“ výdaje oddělila od těch, které jsme měli na měsíční vyžití. Věděla, že bychom je rozfofrovali stejně jako všechno ostatní. Právem se stydím. Tu si člověk koupí to a tu ono... Končí, až když bankomat nedá.
Neměl jsem se přestat kamarádit s finanční bilancí. Oč jsou rodinné finance napnutější, tím je důležitější znát jednotlivé položky a více plánovat. Ode dneška jsou pro mě i rozpočítané čtvrtletní, pololetní, roční platby, Vánoce a dovolené další pravidelnou spořicí úložkou, abych věděl, že na ně budu i bez úvěru mít.
Dovolená byla skvělá. Až na ty poznámky typu: „Jistě, pane ministře.“
Foto: profimedia.cz
