Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Gottland: Česká story, ve které se většina postav zabije nebo zblázní

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
22. 9. 2011

Studie české národní identity Gottland se dočká čtrnáctého dotisku. Vhodná doba pro to si říct: o národní identitě neříká o nic víc než jakýkoliv (další) dobrý román.

Gottland: Česká story, ve které se většina postav zabije nebo zblázní

Měl jsem za to, že Gottland, „výbušnou knihu o naší zemi“, už četli úplně všichni. Ale šéfredaktor tvrdí, že ne, a paní ve večerce mu dala zapravdu. Takže tohle bude pro vás, dámo s točeňákem.

Pane vrchní, já si objednal reportáže, ale donesli jste mi román!

Polský novinář Mariusz Szczygieł vydal soubor svých „reportáží“ z Česka už před pěti lety. V roce 2007 pak Gottland vyšel i česky a z knihy se tu stal bestseller. Pohled na všední realitu čerstvýma očima a z výšky je vždy osvěžující. Szczygieł čtenáře navíc bere na svou vyhlídkovou věž strašidelným lesem, ve kterém se to hemží tajnými policisty, vyraženými zuby, anonymními dopisy, znárodněnými fabrikami a vůbec há-el-pé, jak my novináři říkáme hlubokým lidským příběhům.

Proč na rozdíl od kolegů recenzentů používám slovo „reportáže“ jen v uvozovkách? V reportáži si nedomýšlíte desetiletí staré dialogy, které jste nemohli slyšet, a jejich účastníci si je stěží mohou dodnes přesně pamatovat. V reportáži „zdrojujete“ vše, co jste neviděli na vlastní oči, a jen málokdy si můžete dovolit ošálit čtenáře vějičkou a nakonec ho překvapit tím, že se věci staly trochu jinak. Gottland je „nefikční román“, „dokumentární fikce“ nebo „literatura faktu“. Ať je to cokoliv z toho, četba nabízí mimořádné sadistické potěšení.

Ve Zlíně patří ruce na peřinu

Szczygieł píše i o tom, jak estébáci na začátku normalizace ukázali Václavu Neckářovi pornografickou fotografii Marty Kubišové. Ten šok! A přesně tímhle způsobem pracuje sám spisovatel. Bere si vás ke stolu, tváří se jako kamarád – a pak vám najednou několika obrázky obrátí hodně věcí, kterým jste věřili, naruby.

Nejsugestivněji se mu to daří s Baťovským mýtem. Ceny končící devítkou, zlatý český ručičky, co dobyly svět, modernizace Zlína, neasi, hlásí se automaticky podmíněný reflex. Jenomže Szczygieł vás provede za kulisami.

Cenou za zlínský hospodářský zázrak byl pozoruhodný lokální fašistický režim, ve kterém se politika prostupovala s byznysem a obojí pak lezlo do soukromí lidí.

„Muži a ženy mohou o přestávce dělat, co chtějí, ale doporučuje se: 1. ležet na trávníku na náměstí Práce (pokud je pěkné počasí), 2. nepodléhat nečinnosti (a tedy nejlépe číst, avšak s jednou výjimkou: NEČTĚTE RUSKÉ ROMÁNY – to hlásá heslo na zdi filcárny, jež si Baťa vymyslel. Proč? Baťova odpověď je napsána na zdi gumárny: RUSKÉ ROMÁNY ZABÍJEJÍ RADOST ZE ŽIVOTA).“ Na internátech se povinně spí s rukama na peřině. Ve Zlíně platí prohibice a namísto kaváren jsou v přízemí budov pingpongové herny. „Sociální oddělení má dva špiony, kteří donášejí, kdo s kým spí. Jakmile si povšimnou nového vztahu, hned to ohlásí. Firma dvojici doporučí, aby uzavřeli sňatek a měli děti.“ Lidl najednou vypadá jako zaměstnavatel roku a ve mně klíčí chuť přečíst si v kavárně ruský román a následně svést nějakou spolupracovnici na scestí.

Hrdina je ten, kdo maká a nepřemýšlí

Z dalších příběhů vystupuje „příběh vzniku a pádu největšího důkazu lásky v Evropě“, Stalinova pomníku na Letné. Sochař Otakar Švec, zdeptaný všehoschopnými politiky i možností, že se socha urve i s nestabilním podložím, spáchal čtyři týdny před odhalením monumentu sebevraždu. Šéfpyrotechnik Jiří Příhoda o sedm let později nedopadl o moc lépe: „Chce pomník odstřelit naráz, ale pletou se mu do toho vojáci, které tam vláda poslala tak pro jistotu. Donutí ho, aby to provedl natřikrát, bojí se totiž, že kusy pomníku odlétnou nad město a zabijí lidi. Neopouštějí ho ani na krok, nedovolují mu, aby se soustředil, a pořád otravují. Nejprve dostane Jiří Příhoda hysterický záchvat a začne křičet. Pak vypije pět panáků slivovice za sebou a – stiskne knoflík. Když je po všem, sedne si do trávy a hlasitě pláče. Sanitka ho odveze na psychiatrii.“

A kolem toho se hemží mraveniště loajálních občanů. „Hrdinství dnešní doby znamená udělat všechno, co se na nás chce a žádá,“ cituje Szczygieł dělníka Josefa Krále, zachyceného ve filmových aktualitách. Výborná zkratka popisující určitou éru, je to ale zároveň identikit národa?

V pohledu od souseda chybí pohled k sousedům

Je žába malá? Záleží: vedle slona ano, vedle mravence ne. Jsou Češi cyklisté, co se nahoře hrbí a dole šlapou, jak Szczygieł vkládá do úst Adolfu Hitlerovi? I na to bychom potřebovali srovnání a to v Gottlandu nenajdeme, s výjimkou pár odstavců o osudech protagonistů v Americe.

To srovnání by se hodilo. Zatímco meziválečný Zlín mohl být trochu nahnědlý, samotná republika byla demokratickým zjevením mezi autoritářskými režimy. S osudy bizarně zamotaly komunistické režimy ve všech východoevropských zemích, loajalitu jim nepřiznaně projevoval nejen Pepa Král, ale taky Józef Król nebo Királyi József, podobně by šlo najít i řadu podobných příkladů osobního hrdinství, podnikavosti a dalších lidských vlastností. Velká část Szczygiełových postav se zabije nebo zblázní – a jen okrajově se autor věnuje tomu, jak tedy může za těchto okolností většina Čechů normálně vegetovat. Právě v tom je ale jeden z klíčů k národní povaze.

Gottland není o nic víc „výbušnou knihu o naší zemi“ než jakýkoliv jiný dobrý román. Je to jako kdyby obal Kafkova Procesu zdobila stuha: „Střední Evropa je prý zralá na psychiatra!“ nebo kdyby na knihách Cormaca McCarthyho stálo: „Šokující PRAVDA o USA!“

Filmový trhák natočený ve Zlíně a Praze

Co naplat, tenhle marketing funguje. Někteří z těch dvaceti tisíc lidí, co si doposud Gottland koupili, museli být zklamaní. Mohli – i díky recenzím – očekávat nějakou snadno vstřebatelnou studii o tom, jací tedy Češi jsou. Občas gráfek, jinde citovatelnou hlášku. Ale kdepak. Domů si z knihkupectví odnesli „jen“ román o dvacátém století, ve kterém západní půlka Československa funguje jako zaměnitelná kulisa.

Je to stejné jako s obličejem Marty Kubišové přilepeným na cizí nahé tělo v lascivní póze. Kniha vypráví příběh Lídy Baarové – a pod ním je ta stará otázka, do jaké míry mladý člověk nese zodpovědnost za svoje hloupé činy. Příběh Baťovy továrny nevypovídá o národní identitě – spíš o tom, že úspěšní lidé se často od těch průměrných liší natolik, až je lze považovat za mešuge. Podobné je to s nešťastníky Švecem a Příhodou a s kýmkoliv dalším, jehož život Szczygieł zachycuje. Prostě: berte Gottland jako román popisující mnohem víc než jen bizarní příběhy českých dějin dvacátého století a rádi se k němu vrátíte i podruhé nebo potřetí.

P. S.: Těsně před posláním článku čtu, že ministr Josef Dobeš chce ve škole zavést výchovu k národnímu sebevědomí. Jsem zvědavý, jestli se do osnov dostane i takovýto pohled zvenčí. Tipuju, že k tomu bude chybět právě to sebevědomí.


Mariusz Szczygieł: Gottland. Přeložila Helena Stachová. Vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2007. 224 stran, 225 Kč. 14. dotisk vyjde 18. října 2011.

Foto Isifa

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Související témata

BAŤAGottlandJAN A. BAŤAJIŘÍ PŘÍHODAJOSEF DOBEŠLÍDA BAAROVÁLITERATURA FAKTUMARIUSZ SZCZYGIEŁMARTA KUBIŠOVÁNÁRODNÍ IDENTITAOTAKAR ŠVECSTALINŮV POMNÍKTOMÁŠ BAŤAVÁCLAV NECKÁŘZLÍN
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo