Gratuluji, právě jste ochutnali „ejl“
Vlad Ender, Kaleidoskop, 22.01.2010
Přestože je hospoda (čti pub) jednou z britských kulturních institucí, je zatraceně těžké britskou hospodu přesně definovat. Může to být místo, kde se „jen“ točí pivo a většině štamgastů byste se raději vyhnuli, ale také podnik, který vypadá jako špičková restaurace s hvězdičkami od Michelina.
Může být v domě ze 13. století s obnaženými trámy nebo taky v úplně nové budově plné hliníku a plastů. Hospoda může být úplně nezávislá, přímo vlastněna pivovarem nebo řetězcem, anebo něco mezi – vlastněna firmou, ale provozovaná soukromníkem.
Je libo „ejl“…
První věc, které si asi v anglické hospodě všimnete, je, že nenabízí jen jednu značku piva (navíc zastoupenou řekněme jen desítkou a dvanáctkou), ale celkem široký vyběr. Tři až pět čepovaných piv a dalších pět druhů lahvového piva není nic neobvyklého – spíše naopak.
Když si tedy jen tak náhodně vyberete pivo, je velice pravděpodobné, že budete překvapen. Dostanete něco, co je teplé, tmavé nebo jantarové, o dost hořčí, než na co jste zvyklý, někdy s mírně karamelovou příchutí. Gratuluji, právě jste ochutnali ale (výslovnost "ejl") a zjistili, že anglicky mluvící svět rozděluje pivo na ležáky (což je většina piv, které najdete v Čechách) a ales. Rozdílů je mezi nimi hodně – od výroby přes způsob čepování a uskladnění až po chuť. Chuť a teplota je ale to, čeho si určitě všimnete. Většina britských pivovarů vaří ale, ležáky se spíše dovážejí z kontinentální Evropy.
… nebo cider?
Když už jsme u jiných alkoholických nápojů čepovaných v britských hospodách, nemůžu se nezmínit o cideru, který v současné době prožívá v Británii renesanci (předtím to bylo pití pro holky, dnes už se nestydí dát si cider ani opravdoví chlapi – alespoň podle reklam). Cider je zkvašený jablečný mošt. Od jablečného vína se liší podstatně nižším procentem alkoholu (max 8,2 %) a také často vysokým obsahem CO2.
Jak už jsem psal, počet pivních značek je, mírně řečeno, značný. Speciálně nezávislé hospody budou mít s velkou pravděpodobností širokou nabídku místních čepovaných ales. To, že jste přejel z jednoho hrabství do druhého, zjistíte také podle toho, že se změnila nabídka piva v hospodách.
Docela často nabídka obsahuje také české pivo. U lahvového je to hlavně Budvar, většinou si ale musíte říci o „Czech Budweiser”, jinak dostanete americký, který je zde k dostání častěji. Staropramen je naopak celkem často čepován, zejména v hospodách řetězců, takže v Londýně ho uvidíte docela často. Narazil jsem ale už i na točenou Litovel (tmavou i světlou).
Nepokouříš!
Rok 2007 přinesl anglickým a velšským hospodám velký šok – zákaz kouření. Nepíšu britským, protože ve Skotsku se v hospodách nesmí kouřit o rok déle. Pro hospody to byl docela otřes a docela velká část klientely odešla. Naopak, pro jiné zákazníky se staly hospody o něco zajímavější. Například pro mě – bavit se s někým, koho přes dým skoro vůbec nevidím, ač sedí jen přes stůl, může být někdy zajímavé, většinou ale spíš iritující.
Taky to vedlo k posílení už existujícího trendu proměny hospod z míst, kde se hlavně pije a kecá, na místa, kde se při tom dá také dobře najíst. Už v té době bylo docela hodně takzvaných gastro-hospod (gastro pubs), které se chlubily hlavně dobrou krmí a atmosférou, po zákazu kouření ale počet hospod, které také poskytují dobré jídlo, masivně stoupl.
Ropucha v díře
U gastro-hospod bych se rád zastavil, protože jsou zajímavé také z jiného hlediska. Dle mě v podstatě dnes představují novou anglickou kuchyni. Francouzi a Italové se Britům dlouho pošklebovali, že „britská kuchyně“ je flák masa a pečené brambory nebo jídla s názvy jako „toad-in-the-hole“ (ropucha v díře, neboli klobásky zapečené v těstíčku), „spotted dick“ (překládat radši nebudu, ale je to dezert), „Welsh rarebit“ (toast zalitý omáčkou z roztaveného sýra) anebo klasické „fish & chips“ (obalovaná ryba s hranolky).
Tato a další tradiční jídla ještě pořád najdete i v gastro-hospodách, podstatně více tam ale nabízejí jídla, která jsou dle mě zajímavá a ovlivněná všemi možnými kuchyněmi světa. Ještě zajímavější na tom je, že tyto hospody najdete spíše na venkově než ve městech (ne že by dobře vařící hospody ve městech neexistovaly, ale jídla nabízejí většinou tradičnější – i když tradičnější někdy znamená tradičnější italská nebo francouzská). Už dávno mě přestalo překvapovat, že vesnice o pár tisících lidí má i dvě hospody zmiňované v Michelinově průvodci (bez hvězdiček), kde se můžete velice dobře najíst za celkem rozumnou cenu.
Při svých návštěvách Čech si tak možná ještě více než zákaz kouření přeji, aby podobná gurmánská revoluce zasáhla i Čechy a hospody (a restaurace) s dobrým jídlem a příjemnou atmosférou byly spíše pravidlem než velkým překvapením.
Foto: Profimedia.cz
