Hledá se vizionář
Ivan Adamovič, Kaleidoskop, 13.03.2009
Vědeckofantastická literatura bývá považována za jakýsi opak vědy. Zatímco sousloví „vědci dokázali“ má zabránit jakýmkoliv pochybnostem, sci-fi bývá synonymem výmyslu a snílkovství.
Málokdo ví, že například vynález atomové bomby přímo souvisí s literárním žánrem sci-fi. H. G. Wells, největší spisovatel sci-fi své doby, publikoval v roce 1913 knihu Osvobozený svět. Mimo jiné zde předjímá, že finální zbraní ve válce budoucnosti bude atomová bomba. Ta kniha se časem dostala do rukou fyzika maďarského původu Leo Szilarda. Když později, v roce 1933, čekal v Londýně na kraji chodníku na zelenou, vynořila se mu v hlavě jako vzpomínka – myšlenka štěpení atomu a vytvoření řetězové reakce. Szilard sepsal patent a svěřil jej britské tajné službě. Ti ale jeho superzbraň odmítli brát vážně.
V roce 1939 se fyzik přestěhoval do New Yorku a zjistil, že němečtí vědci začínají na atom útočit. Prezident Roosevelt ho vážně vzal a v roce 1941 přidělil štědrou finanční částku na projekt Manhattan, na jehož konci plane Hirošima.
Vědci navenek nad science fiction ohrnují nos, ale ve skutečnosti to byla právě ona, kdo je mnohdy nasměroval na vysokou školu. Významný astronom Edwin Hubble byl natolik inspirován romány Julese Verna, že navzdory protestům otce opustil slibnou kariéru právníka a pustil se do studia fyziky. Slavný astronom a popularizátor vědy Carl Sagan by nikdy nepřiložil zrak k okuláru dalekohledu nebýt dobrodružných románů Edgara Rice Burroughse o Johnu Carterovi na Marsu. Mnoho českých techniků a vědců se svěřuje, že si svůj obor zvolili pod vlivem četby románů J. M. Trosky.
Dnes je situace trošku jiná. Přinejmenším v anglofonním světě je docela běžné, že významný spisovatel je zároveň praktikujícím vědcem, nebo má přinejmenším vědecké vzdělání. Když novinář potřebuje nechat své posluchače či čtenáře nahlédnout do budoucnosti, dobře ví, že u klasického vědce by obvykle nepochodil.
Dostalo by se mu opatrných tvrzení plných obav z toho, aby mluvčí nebyl kolegům za šaška. Skutečných vizionářů s odborným zázemím schopných promlouvat k nejširší veřejnosti je vlastně velmi málo.
K těm nejaktivnějším patří americký teoretický fyzik, odborník na teorii strun Michio Kaku. V překladu do češtiny vyšla loni jeho kniha Hyperprostor a objevil se v dokumentárním pořadu BBC o možnostech vědy vysílaném i u nás. Kaku, který mimochodem „vyrostl“ na televizním sci-fi seriálu Flash Gordon, již léta slouží jako konzultant spisovatelům science fiction, kteří se ho ptají, zda je to či ono možné.
Tři kategorie sci-fi vynálezů
Když byl takto přinucen se nad otázkami zamýšlet, došel k závěru, že nemožného je toho velmi málo. Odtud byl jen krůček k jeho poslednímu bestselleru Fyzika nemožného. Autor rozděluje sci-fi vynálezy do tří kategorií. Ty první jsou teoreticky uskutečnitelné během desetiletí až staletí vědeckého pokroku, ty druhé se nacházejí na hranicích vědy a snad by je zvládla vyrobit nějaká supercivilizace... a jen pár myšlenek se skutečně protiví tomu, jak dnešní fyzika chápe vesmír.
Když se do Kakuových řádků začtete, možná budete trochu zklamáni. V každém jmenovaném vynálezu je totiž větší či menší „ale“.
Ano, inteligentní roboty v podstatě lze vyrobit, existují různé přístupy, ale ani jeden zatím není moc úspěšný. Ano, je možné mít pod kontrolou paprsek smrti, který vypálí celou planetu, stačí jen kontrolovaně nechat zkolabovat supernovu tak, aby rotující černá díra vzniklá na jejím místě vyslala ze svého pólu smrtící záblesk gama záření potřebným směrem. Maličkost.
Teleportace? Ta se zkoumá již v dnešních laboratořích. Jen místo hmoty jsme zatím schopni přenášet informaci o hmotě, což v řádu několika atomů docela jde, ale člověk je krapet komplikovanější a nepůsobí na něj jako na celek zákonitosti platné v atomárním měřítku.
Jde jen o zbožná přání?
Když jsem o této knize psal pro magazín Lidových novin, konzultoval jsem Fyziku nemožného s jedním renomovaným kvantovým fyzikem. Jeho odpověď nebyla vůči autorovi knihy příliš vlídná, všechno to jsou prý zbožná přání a těžko dosažitelné mety. Fyzik si asi nepřečetl větičku, že uvažujeme o metách, na nichž lidé stanou třeba za deset tisíc let. Takto se prý popularizace vědy nedělá, přečetl jsem si v mailu.
Ale já bych řekl, že Michio Kaku vlastně nepopularizuje vědu. Spíše nám dává naději a optimismus. Nic není nemožné. Náš život je krutě krátký, civilizace křehčí, než bychom si přáli... ale tam v dálce na nás čeká celý Vesmír.
(Převzato z časopisu Finanční magazín - Finmag). Ilustrace: Martin Svoboda
